Měl dobrou práci ve vedení policie. Podle vlastních slov ho ale Bůh povolal na Ukrajinu. Misionář a humanitární pracovník Pavel Turoň založil spolek Mise pro život, který už deset let na Ukrajině působí – a při pravidelných cestách pomáhá dětem a vdovám, na něž nejtvrději dopadá chudoba.
Co tě přivedlo na Zakarpatskou Ukrajinu, když jsi tam původně vůbec nechtěl jet?
Nikdy by mě nenapadlo, že pojedu zrovna na Ukrajinu. Ve své bývalé profesi jsem měl s Ukrajinci spíš negativní zkušenosti a moje touhy směřovaly úplně jinam. Přesto jsem dva roky na modlitbách prožíval velmi silné vnitřní volání, že mám jet právě tam. Pořád se mi vracela stejná myšlenka – Ukrajina.
Bylo to tak silné, že jsem věděl, že dokud to neposlechnu, nebudu mít pokoj. Až když jsem skončil u policie, otevřely se dveře a já poprvé vyrazil na Zakarpatskou Ukrajinu. Když jsem přijel, pořád jsem hledal odpověď na otázku, proč tam vlastně jsem. Jedna věc je poslechnout Boží hlas, druhá je pochopit, co konkrétně má člověk na daném místě dělat.
Ten moment přišel v lednu, uprostřed zimy, když jsem se procházel Mukačevem a okolními vesnicemi. Viděl jsem děti, které byly málo oblečené, špinavé, hladové. A tehdy mi to došlo. To je důvod, proč jsem tady. Abych těmto dětem pomohl – aby dostaly najíst, oblečení, ale také aby poznaly radost a pokoj, který jim ani těžké životní podmínky nemohou vzít.
Právě tam jsem poprvé naplno prožil hluboký pokoj v srdci. Věděl jsem, že jsem na místě, kam mě Bůh poslal, a že tady moje služba začíná.
V jaké podobě dnes služba na Zakarpatské Ukrajině funguje?
Ty děti nám Bůh dává do cesty často úplně obyčejně. Jezdíme po vesničkách, někdy doslova „náhodou“ – prostě někam jedeme, cesta někde skončí a tam je vesnice. A právě tam potkáváme lidi, kteří pomoc potřebují, a velmi často jsou to děti.
Ty se pak snažíme svážet do našeho sboru v Dubrynichi, vesnici kousek od hranice se Slovenskem, kde pro ně máme program v podobě her a krátkého evangelia. Můžou se ale také vykoupat, vysprchovat, dobře se najíst, můžou se smát, radovat, cítit se svobodně. Najednou nejsou hladové, nejsou týrané, nejsou přehlížené. Cítí, že je má někdo rád. A někdy jsou z toho až „rozjeté“, protože poprvé zažívají svobodu – ale to vůbec nevadí. Právě tím jim chceme ukázat, že život může vypadat i jinak.
Většina dětí, se kterými jsme v kontaktu, jsou nějakým způsobem týrané či zneužívané, žijí bez tekoucí vody, bez pravidelné stravy, často s rodiči závislými na alkoholu. Elektřinu má dnes už většina rodin aspoň v základní podobě, ale jinak jsou ty podmínky velmi těžké. Bavíme se o stovkách dětí, které takto potkáváme a se kterými jsme dlouhodobě v kontaktu.
Jak děti berou programy, které pro ně s týmem připravujete?
Pro děti je obrovsky důležité, že můžou aspoň na chvíli odejít z té složité reality, ve které doma žijí. Ty programy pro ně nejsou jen nějaká aktivita – jsou to chvíle, kdy můžou být jinde. Někdy to není jen program v místnosti, ale třeba výlet, něco nového vidět.
Většina těch dětí zůstane celý život v jedné vesnici a málokdy se dostane někam dál. Takže už jen to, že přijede tým z Česka a vezme je na program, je pro ně obrovská motivace. Mají naději. Vědí, že za čtrnáct dní zase někdo přijede, že se budou moct radovat, že budou chvíli mimo domov, kde se pije, kde je zima, špína a kde necítí, že by je měl někdo rád.
Ta naděje je strašně důležitá. Myslím, že hodně těch dětí právě ona drží nad vodou, aby nespadly do něčeho zlého nebo si neublížily. Někdo přijede jen proto, že je má rád. Nezištně.
S jakými nejtěžšími situacemi se u dětí setkáváte?
Nejtěžší je, že ve většině rodin vládne alkohol. A s tím přichází domácí násilí všeho druhu. Věci, které by se u nás řešily okamžitě sociálními službami, tam často nikoho nezajímají.
Máme děti, které několik dní nejí. Děti, které trpí bolestmi zubů a nikdo to neřeší. Děti, které jsou fyzicky i psychicky týrané, kterým se ve škole smějí, protože jsou špinavé – ne proto, že by nechtěly být čisté, ale protože doma nemají vodu ani čisté oblečení.
To nejtěžší je, že ty děti nemají žádný dobrý vzor. A my se jim snažíme aspoň malým kouskem ukázat, že existuje jiný svět. Že je má někdo rád. Že někoho zajímá, když je něco bolí. Že nejsou přítěž, ale lidské bytosti s hodnotou.
Pomáháte ale i dospělým, konkrétně starým lidem, kteří zůstali sami. Jak taková pomoc vypadá?
Ano, pomáháme i dospělým, hlavně starým lidem a vdovám. V těch horských vesnicích je takových lidí strašně moc. Často mají šest, sedm dětí, ale ve stáří se o ně už nikdo nezajímá. Děti odjely za prací do zahraničí a rodiče nechaly samotné v malé vesnici, aniž by řešily, jestli mají co jíst, jestli nejsou nemocní nebo nepotřebují pomoct.
Naše pomoc je často velmi jednoduchá – přivezeme potraviny, ale hlavně s nimi strávíme nějaký čas. Ti lidé se totiž cítí úplně opuštění. Nejde jen o jídlo, ale o to, že za nimi někdo přijede, že se jich někdo zeptá, jak se mají, že nejsou zapomenutí.
Byli jsme například v jedné vesnici, kde jsme měli od místního úřadu seznam 97 vdov. U většiny z nich dlouhé roky nikdo nebyl. Přes šedesát z nich bylo ve velmi špatné situaci – bez dostatečného příjmu, bez pomoci rodiny, bez základních věcí k životu.
Často přijíždíme ke starým lidem, kteří sotva chodí, bolí je nohy, nemohou si zatopit, dojít pro dřevo nebo vodu. Žijí v zimě, v hladu, úplně beznadějně. Někteří z nich jsou už vnitřně smíření s tím, že prostě na tom místě zemřou, protože nevidí žádnou naději. A právě tam se snažíme být – přinést pomoc, ale i naději. Ukázat jim, že na ně někdo nezapomněl.
Mise pro život Čechům zprostředkovává unikátní program patronství dítěte. Jak se mohou čtenáři zapojit?
Pokud někomu Bůh položí na srdce postarat se o jedno konkrétní dítě, může se stát jeho patronem. Patronství znamená pomoc v úplně základních věcech – se školními pomůckami, obuví, oblečením, ložním prádlem, toaletními potřebami, potravinami, ale také s dárkem k Vánocům nebo k narozeninám.
Zájemce se nám ozve, dostane informace o konkrétním dítěti a poté mu připravuje balíčky, které nám může doručit poštou či osobně. My už se pak postaráme o to, aby dárek dorazil přímo do domu konkrétního dítěte. Podmínkou účasti v programu je připravit alespoň dva balíčky ročně – chceme, aby dítě dostalo dárek na své narozeniny a pak také na Vánoce. Toto je základ, který je nutno naplnit.
Pokud je to možné a patron má zájem, můžeme dokonce pomoci i se zajištěním cestovních dokladů. Dítě pak může přijet na společnou dovolenou do České republiky, případně se patron může vydat za dítětem na návštěvu přímo na Ukrajinu.
Při předávání pomoci nebo dárků natáčíme krátké video, které patronům posíláme e-mailem. Mohou tak vidět konkrétní dítě, kterému pomáhají, a radost, kterou jejich podpora přináší.
Děti moc dobře vědí, že mají patrona. Berou to naprosto vážně a nesmírně se těší. Často jsou to totiž jediné dárky, které za celý rok dostanou, protože od vlastních rodičů se nikdy ničeho nedočkali.
Co vám po těch letech služby nejvíc potvrzuje, že patronství má smysl?
Každý patron má neskutečně pozitivní vliv na život jednoho konkrétního dítěte. Těch příběhů je opravdu hodně. A i když nechci mluvit o jednotlivých případech, znovu a znovu vidíme, že i zdánlivě malé věci dokážou zásadně změnit kvalitu života celé rodiny.
Například tam, kde už byla voda, patron koupil automatickou pračku a celý životní standard se tím výrazně zvedl. A je tu jedna zajímavá věc, která se nám za deset let služby nikdy nestala – to, co jsme dětem nebo rodinám přivezli, nikdy rodiče nevyměnili za alkohol ani to nebylo zničeno. Všechno, co dětem dáváme, jim zůstává.
Když naši kluci nedávno udělali v jednom domě dřevěnou podlahu místo udusané hlíny, zůstala tam. Skříň, kterou jsme rodině dali před dvěma lety, tam stojí dodnes. Kamna na topení a vaření slouží pořád. Jakékoliv zlepšení zůstává zachované, což je pro nás obrovsky povzbudivé.
Často jde o drobnosti – jednoplotýnkový vařič, nová okna, díky kterým není v zimě taková zima. Ale právě tyto věci mají dlouhodobý a velmi konkrétní dopad, hlavně na děti.
A to nejdůležitější nakonec: mnoho z těchto dětí mohlo odevzdat svůj život Pánu Ježíši. Nejde jen o jejich pozemský život, ale i o ten věčný. Právě to je pro nás ten hlavní důvod, proč tam jezdíme.
