Ministr zahraničí v demisi Jan Lipavský bilancuje čtyři roky české diplomacie. V exkluzivním rozhovoru mluví o humanitární pomoci Ukrajině, bezpečnosti, vztahu k Izraeli, diplomatických úspěších i hodnotách, které formovaly jeho rozhodování.
Pane ministře, jak se ohlížíte za svým mandátem a co byste s odstupem času udělal jinak?
Nejsem člověk, který by často litoval nebo se zpětně ohlížel a říkal si: „Tohle jsem měl udělat jinak.“ Když se pro něco rozhodnu, snažím se za tím stát. Spíše uvažuji nad tím, co můžu příště udělat lépe nebo jinak. Dívám se dopředu.
Jsem ale rád, že jsem mohl tuto práci vykonávat po celé období vlády. Na začátku jsem měl poměrně dlouhý seznam věcí, které jsem chtěl prosadit nebo změnit v tom, jak funguje česká zahraniční politika – a podstatnou část z toho se podařilo naplnit.
Máme sankční zákon, jsme respektovanou zemí v Evropě i ve světě. Přestože bylo nutné šetřit veřejné výdaje, podařilo se nám udržet síť zastupitelských úřadů v plném rozsahu a zároveň vytvořit několik nových pracovišť, která považuji za klíčová, například v oblasti strategické komunikace. V době, kdy Evropa i svět čelí deglobalizaci, agresivnímu imperiálnímu chování Putinova režimu nebo mocenskému vzestupu Číny, a kdy se bezpečnost stala naprostou prioritou, předávám českou diplomacii jako silnou a zdravou instituci. Téma bezpečnosti pro mě bylo důležité od začátku a ruská agrese proti Ukrajině to jen potvrdila.
Co tedy považujete za největší úspěch vašeho ministrování?
Praha hostila ministeriádu NATO — prestižní událost, která se tu konala poprvé po dvaceti letech od summitu za Václava Havla. Zorganizovali jsme celou řadu dalších jednání, například v rámci koalice ochotných nebo k desetibodovému mírovému plánu prezidenta Zelenského. Praha tak byla na diplomatické scéně výrazně vidět.
A mohl bych dlouho pokračovat — od humanitární a rozvojové pomoci Ukrajině po další aktivity, které jako ministerstvo zajišťujeme a které přispívají k bezpečnější Evropě i lepšímu světu pro Českou republiku. Po čtyřech letech odcházím se vztyčenou hlavou a věřím, že ministerstvo předám — ať už komukoliv — ve velmi dobrém stavu.
Jak náročné pro vás bude, v době, kdy jsou politiky strhávány ukrajinské vlajky, přenechat úřad?
Voliči rozhodli – to je fakt, který nemá smysl jakkoli obcházet. Bylo by ale velmi užitečné, aby se i nová vláda dívala na ukrajinskou agendu optikou našich národních zájmů. Přesně to jsme totiž dělali celé čtyři roky.
Pokud mluvíme o Ukrajině z pohledu ekonomické diplomacie, bavíme se o tom, že nám dlouhodobě roste vzájemná obchodní výměna mezi Českem a Ukrajinou. Dnes už dokonce převyšuje bývalá čísla s Ruskem, se kterým jsme mívali historicky silný obchod – ten však po ruské agresi dramaticky poklesl. Mnoho českých firem dnes na Ukrajinu vyváží své produkty. A nejde jen o obranný průmysl, ale také o energetiku, zdravotnictví a další sektory. To všechno česká diplomacie aktivně podporuje.
Přejeme si samozřejmě všichni, aby válka skončila, a aby do té doby bylo co nejméně válečných uprchlíků. A právě proto realizujeme celou řadu projektů přímo na Ukrajině – opravujeme nemocnice, pomáháme s ubytováním, s obnovou energetické infrastruktury. Jde o to, aby lidé měli teplo, elektřinu a základní služby, aby nemuseli svou zemi opouštět. Je logické, že kdyby Česko přestalo tyto věci dělat, více lidí by nakonec přišlo sem. Zároveň tím posilujeme dobré jméno naší země na Ukrajině.
Takto bychom mohli pokračovat oblast po oblasti. Jsem přesvědčen, že řada těchto projektů je natolik významná a konkrétně přínosná i pro Českou republiku, že budou zachovány. A my z opozice se o to budeme snažit.
To, že Tomio Okamura nechal sundat ukrajinskou vlajku ve Sněmovně, nás nemůže překvapit – říkal to už v kampani. Jsem ale rád, že poslanecký klub ODS ji během hodiny znovu vyvěsil. Nebyli jsme jediní, přidaly se i další kluby. Je to důležitý projev solidarity.
Ano, v současnosti jich na budově Sněmovny visí rekordních osm…
Myslíme si někdy, že symboly nejsou důležité, ale právě v takových momentech se ukazuje, jak silné mohou být. A velkou radost mi udělalo i to, že ukrajinský parlament na oplátku vyvěsil vlajku českou. To je jasný důkaz, jak dobré jméno Česko na Ukrajině má. Oni vědí, že jsme stáli při nich v jejich nejtěžší chvíli – a nezapomenou na to.
Samozřejmě, že vidí, že u nás doma se o pomoci Ukrajině vedou hádky. Ale podpora nestojí jen na vládě a na tom, jestli vlajka visí na jedné nebo druhé budově. Je to o tom, že naše země – lidé, organizace, komunity – prostě bude Ukrajině pomáhat dál. A já u toho budu, i jako opoziční poslanec.
Navíc je úplně směšné, že Tomio Okamura nedokáže své rozhodnutí vysvětlit jinak než tím, že to slíbil v kampani. A upřímně – velmi mě mrzelo a znechutilo, když Karel Havlíček řekl, že vlajka „jednou dolů musela“. Ano, jednou ano – ale až přijde mír, až se Rusko stáhne z Ukrajiny. Tady se Karel Havlíček ukázal jako člověk bez rozhledu v mezinárodní politice a bohužel i bez morálního kompasu.
U kompasu ještě chvíli zůstaneme: Vy sám jste zmínil, že je jím pro vás víra. Cítil jste někdy, že vám právě ona nebo křesťanské hodnoty pomáhaly v pracovním rozhodování?
Co se týče víry, nemohu o sobě říct, že jsem nějak zvlášť aktivní člověk, který by se pravidelně obracel k Bohu nebo docházel na bohoslužby. Ale když člověk prochází různými existenciálními momenty – ať už v rodině nebo kvůli zdraví – a musím říct, že já naštěstí podobných situací nezažívám mnoho – tak to jsou chvíle, kdy se podle mě naprosto přirozeně obrací k vyšší síle.
Zároveň si myslím, že je pro nás velkou výhodou, že jsme součástí židovsko-křesťanské civilizace a hodnot, které z ní vycházejí. Když jsem mluvil o kompasu, měl jsem na mysli něco jako „polárku“, která v dálce ukazuje obecný směr.
Nedokážu to úplně převést na každodenní rozhodování, protože ty hodnoty mají určitý přesah. Ale v běžném životě je podle mě správné snažit se o dobré mezilidské vztahy, mít otevřenou mysl a být prostě dobrým člověkem. To je to, co si z toho odnáším já.
Jak vnímáte dnešní politické zacházení s hodnotami, ať už křesťanskými, tradičními nebo obecně sdílenými? Dá se podle vás rozlišit, kdy jde o autentické přesvědčení a kdy o účelové využívání v politice?
Když je něco formulováno velmi obecně, dá se to bohužel snadno přetvořit podle vlastních potřeb a využít jako nástroj. Já se považuji za člověka hodnotově liberálního, politicky někde ve středu až mírně vpravo. Myslím si, že kdo chce v křesťanských hodnotách vidět tradici, ten ji tam najde – ale se stejnou snadností lze některé věci ospravedlňovat úplně jinými hodnotami, které už do toho původního pojetí tradice vůbec nezapadají.
Pro mě osobně jsou důležitější principy, jako je vzájemné porozumění a možnost, aby se každý mohl svobodně realizovat. Víc než klasický „spor o hodnoty“ dnes totiž podle mě probíhá spor mezi individualismem a tím, co je společné a sdílené. Naše společnost je hodně roztříštěná, fragmentovaná – do značné míry kvůli sociálním sítím a bublinám, které posilují konflikty a žijí z nich.
Pak je těžké rozpoznat, co jsou skutečné, reálné spory a co jsou spory uměle přiživované. A zároveň vidím, že jako společnost máme dluh vůči některým skupinám, třeba v otázce manželství pro všechny – a máme si přát, abychom ho měli.
Je podle mě zásadní, aby nás něco spojovalo a abychom pracovali na pocitu sounáležitosti. Pokud vyjdeme z těch základních společných hodnot, které jako civilizace sdílíme, věřím, že dokážeme nacházet dobré kompromisy – i když to na první pohled nemusí být vidět.
Pokud vycházíme ze společných hodnot, které nás mají spojovat, jak je možné zachovat tradičně přátelský vztah Česka k Izraeli a zároveň formulovat legitimní kritiku k jeho počínání v pásmu Gazy? Velká část křesťanského prostředí u nás přistupuje k Izraeli velmi emotivně a často nekriticky.
Legitimní kritiku samozřejmě lze formulovat, musí se ale vždy opírat o konkrétní fakta a události. Osobně nemám problém kritizovat izraelskou stranu, pokud je to potřeba. V naší vládě nám někdy vyčítali nekritický přístup k Izraeli, což jsem se vždy snažil vyvrátit. Současně jsem se vždy snažil konat konkrétní kroky, například poskytovat humanitární pomoc. Stejně tak jsem měl problém přihlížet k situacím, které jsou v rozporu s mezinárodním právem, například rozšiřování osad na západním břehu, a neměl jsem problém toto odsoudit.
Ve vyhrocené situaci se ale jakýkoliv pohled, který není černobílý, nesetkává s úplným pochopením. Jedni mohou mít pocit, že je kritiky málo, druzí se cítí příliš kritizováni. Člověk si tak musí klást otázku, jaký skutečný dopad debata má. Izraelská společnost prochází širokou veřejnou diskuzí, kde se střetávají konzervativní a liberální postoje. Nové volby ukážou, kdo v politickém spektru převáží.
Jak vnímáte současnou prohlubující se propast mezi Izraelem a Palestinci? Myslíte si, že v tomto regionu existuje šance na trvalý, udržitelný a spravedlivý mír?
Přál bych si, aby šance na mír existovala. Realita je ale velmi komplikovaná a propasti mezi oběma stranami jsou hluboké. Nedávno jsem v Izraeli navštívil výstavu v kibucu, který leží jen asi dva kilometry od hranice s Gazou a byl jedním z míst, kam 7. října jednotky Hamasu přišly zabíjet, rabovat a unášet lidi. Provázela mě tam žena ve věku kolem padesáti let. Při útoku přišla o manžela a její dvě dcery ztratily své manžely.
Kibucy jsou komunity, které žijí velmi blízko u sebe, a ona mi vyprávěla, že jako dítě ještě chodila do Gazy na tržiště a na pláž – pro ně to bylo jen pár kroků k moři. Dnes je tam zeď a plot a žijí tam lidé, kteří před dvěma lety přišli zabíjet. Tato zkušenost zanechala hlubokou stopu nejen v ní, ale v celé izraelské společnosti. Ať už lidé souhlasí s politikou Netanjahua, nebo ne, v tomto mají jednotný pohled – Hamas nerozlišoval, neptal se, jen útočil.
Na druhé straně v Gaze žijí lidé, kteří to vidí podobně, ale z druhé strany, protože jsou ovlivněni ideologií brutální teroristické organizace, která vymáhá poslušnost. Když se Hamas vrátil do částí, odkud se stáhla izraelská armáda, prováděl veřejné popravy těch, kdo byli podezřelí z kolaborace s Izraelem. Takových příběhů je v regionu mnoho, nejen mezi Izraelem a Palestinci, ale také v Sýrii a dalších zemích postižených konflikty.
Přál bych si, aby Palestinci měli vlastní stát, který nebude ohrožovat existenci Izraele ani ji zpochybňovat. To je základní předpoklad míru, který dnes chybí. V tuto chvíli je realistické usilovat spíše o bezpečnostní garance a mír, umožnit přístup humanitární pomoci do Gazy a začít obnovu. Předpokladem je, že se Hamas vzdá moci – a v tom jsem momentálně skeptický.
Jaké byly hlavní závěry vaší poslední cesty do Izraele a podařilo se vám nějak otevřeně nastínit citlivé či sporné otázky ohledně izraelského počínání v Gaze?
Hlavní součástí mé cesty bylo jednání s ministrem Sa‘rem. Nešlo ani tolik o vyjednávání, protože můj vládní mandát se chýlí ke konci, spíše jsme si potvrdili nadstandardní vztahy, které Česká republika s Izraelem dlouhodobě udržuje. Návštěva měla také symbolický význam – proběhla krátce po propuštění rukojmích. Setkal jsem se rovněž s členy české komunity na izraelské ambasádě, kteří se starají o vztahy mezi oběma zeměmi.
Myslíte si, že se politika České republiky vůči Izraeli s novou vládou nějak změní?
Nepředpokládám, že by s novou vládou došlo k nějaké výrazné změně české pozice vůči Izraeli. Hodně bude záležet na dění ve světě a na situaci na Blízkém východě. Obecně ale považuji za důležité, aby naše politika vůči partnerům, ať už v Evropě, Asii, Africe nebo Latinské Americe, nebyla příliš ovlivňována střídáním vlád.
Partneři vnímají Českou republiku jako stabilního aktéra a naše zájmy jsou často ekonomicky orientované. Kde se politika může měnit více, je na úrovni evropské politiky, která je citlivější na aktuální složení vlády.
