O každých parlamentních volbách se říká, že jsou těmi nejdůležitějšími, které kdy byly. Osobně si nemyslím, že je to pravda, ale je nutné podotknout, že každé volby mají určité specifikum, které je pak v odborných knihách nebo v běžné řeči charakterizuje – ať už to byla opoziční smlouva, vpád policie na Úřad vlády nebo kauza lithium. Co je specifikem těchto voleb?
Někdo by mohl namítnout, že je to vysoký počet stran, které se dostanou do Poslanecké sněmovny, a měl by určitě pravdu. Většina z nich ale projde volbami díky nepřiznaným koalicím. Myslím si však, že tím hlavním specifikem je míra nenávistné kampaně.
Taková míra nenávisti se neobjevila jen tak – je to důsledek delšího procesu, který odstartovaly první přímé prezidentské volby, a od té doby se jen „přikládá pod kotel“. Ve veřejném prostoru slýcháme od politických komentátorů, že nenávistná ofensivní kampaň je sice pro společnost špatná, ale funguje.
Dostali jsme se do bodu, kdy je nenávist strategickým prvkem kampaně. Je to chyba politiků? Ano, ale je to i naše selhání, protože to tolerujeme. Politické strany dnes své kampaně i programy staví primárně na datech, na jejichž základě se snaží na voliče cílit. A ta data vycházejí z nás, obyvatel této země.
Italský politolog Angelo Panebianco ve své knize o politických stranách (1988) napsal, že jednou z primárních funkcí stran je přežít. Přežít znamená dostat se do sněmovny, protože z toho plyne státní příspěvek na fungování, bez něhož by strany postupně zanikly. V těchto volbách jsme svědky toho, kam až jsou kvůli přežití politické strany schopny zajít. A část toho už je hodně za hranou slušnosti.
Co všechno vydrží naše demokracie?
Američtí politologové z Harvardovy univerzity Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své knize Jak umírá demokracie představují čtyřbodový lakmusový test demokratické eroze: odmítání demokratických pravidel hry, popírání legitimity politických oponentů, povzbuzování k násilí a tendence k omezení občanských práv a svobody médií. Test aplikovali na demokracii USA, které dopadly špatně ve všech čtyřech částech. Autoři knihu uzavírají konstatováním, že propast a vzájemná nenávist mezi demokraty a republikány je tak velká, že ji jen těžko něco překoná.
Jak je na tom naše demokracie? Nejsou mezi námi a USA určité podobnosti? Ačkoliv ve volbách kandiduje spousta stran a hnutí, stranický systém se dělí na dva bloky, jejichž vzájemná propustnost je nepředstavitelná. Část jednoho z bloků už dnes navíc veřejně prohlašuje, že hrozí zfalšování voleb. Nejmenovaný bývalý prezident dokonce mluví o zapojení tajných služeb do tohoto podvodu. Vzhledem k obrovskému počtu volebních okrsků a složení volebních komisí je něco takového prakticky nemožné. Přesto sledujeme i popírání legitimity politických oponentů, které jde někdy tak daleko, že je část politické reprezentace posílána do vězení.
Demokracie se však většinou nehroutí ze dne na den, její eroze je dlouhý, pozvolný proces. Ani Spojené státy se nedostaly na současnou úroveň rozdělení a vzájemné nedůvěry během jediného volebního cyklu – a naše demokracie není před podobnými výzvami ušetřena. To, co se dnes může zdát jen přehnanou rétorikou nebo příliš ostrou kampaní, se může v čase proměnit v prostředí, které bude podkopávat samotné základy naší politické kultury.
A co dál?
Přestože je naše země v kampaních často vykreslována jako stát na rozcestí, nesmíme zapomínat, že stále patříme mezi nejbezpečnější a nejdemokratičtější země světa. Zkrátka jsme na tom velmi dobře. Skutečným problémem není stav institucí, ale způsob, jakým politická reprezentace rozeštvává společnost a mění pravidla hry.
Nechci nikomu radit, koho volit, či nevolit. Ale mělo by být v zájmu nás všech udržet pravidla demokratické hry taková, jaká jsou – pravidla, která chrání svobodu člověka vyjadřovat se, shromažďovat, vyznávat víru a být kritický.
A právě zde se dotýkáme hlubšího rozměru: demokracie není jen o institucích, ale i o hodnotách, které sdílíme. Pravda, úcta k druhému a ochota hledat pokoj jsou kořeny, bez nichž žádná společnost dlouhodobě neobstojí. Proto až půjdeme letos k urnám, zvažme, kdo je v zájmu politického přežití schopen zajít tak daleko, že by ohrozil právě tyto svobody, a pokusme se mu svým hlasem zabránit.
