Když jsem seděla v neděli ráno v kuchyni u okna, venku panovala nefalšovaná zima. Větve stromů se klátily v silném větru, na zemi bylo nasněženo a další sníh ještě padal. Teploměr ukazoval kolem mínus deseti a za okny bylo hluboké šero. Choulila jsem se v teplém županu u topení. Před chvilkou jsem vyšla na balkon jen do krmítka dosypat slunečnicová semínka a pěkně jsem prochladla.
Na okenním parapetu jsem si rozsvítila pár svíček a uvařila si kávu. Na stole přede mnou ležela tužka a blok otevřený na čisté stránce. Byla jsem naprosto připravená. Přihlásila jsem se k Ptačí hodince, což znamená, že budu celou jednu hodinu pozorovat naše krmítko a přilehlý kout zahrady a poctivě počítat a zaznamenávat podle jejich druhů všechny ptáky, které zahlédnu.
Jsem na naši zahradu pyšná, je to malý kousek země uprostřed města, vnitroblok vysokých sto let starých domů. Nikdo by takovou oázu nečekal, kdyby pozoroval náš dům z ulice. Pochopitelně tam také bydlí ptáci a my se pečlivě staráme, aby se jim tam líbilo. Nestříháme na zimu keře, které by mohly poskytnout ptákům nějaké krmení, neshrabujeme suché listí. Přes zimu sypeme slunečnicová semínka nebo zavěšujeme lojové koule a sáčky s oříšky. Doplňujeme vodu do ptačích koupadel, protože se koupou, i když mrzne.
Nemůžeme tu sice pozorovat desítky druhů, přesto nás městská příroda dokáže příjemně překvapit svou rozmanitostí. Různé sýkorky, kosové, hrdličky, kavky, sojky, holubi doupňáci, občas červenka nebo pěnkava a strakapoudi. Nevěřila bych, kdybych to byla sama neviděla na vlastní oči, že strakapoud ozobával šípky z růžového keře. Neostříhala jsem je tenkrát nedopatřením, protože jsem tak vysoko nedokázala dosáhnout, ale od momentu zjištění, že jsou šípky strakapoudům pochoutkou, už je nestříhám záměrně.
Na Ptačí hodinku jsem se těšila, protože jsem doufala, že ptáků přiletí mnoho, já je budu pěkně zapisovat a pak pyšně odešlu výsledky svého pozorování: hečte, jak je naše zahrádka skvělá, to koukáte, kolik nám sem létá ptáků. Připouštím, že je to dětinské, nafoukané a možná i hloupé. Ale já taková bývám. Seděla jsem tedy pozorně u okna, usrkávala horkou voňavou kávu, hřála si ruce o hrnek a těšila se na první záznamy.
Někdy v týdnu, možná to byla středa, jsem zahlédla sojčí párek, jak se živil u krmítka v zahradě. Jedna ze sojek se zavěsila na sáček oříšků, nějak šikovně se dostala zobákem dovnitř a zobala je. Druhá nebyla tak šikovná, jen posedávala na větvi, pozorovala, jak se to má správně dělat, a pak se o to také neobratně pokoušela. Snědla toho podstatně méně, a to jí ještě pěkných pár oříšků spadlo na zem. Tam už číhal kos. Ten se ze zavěšených sítěk a koulí neumí nasytit vůbec, tak jen kouká, komu co upadne. Vyhlížela jsem, kdo přiletí jako první, a dlouho se nic nedělo. Bylo mi to divné, protože zrovna v tuto hodinu pořádají sýkorky na náš balkon úplné nálety. Neříkejte mi, že zrovna dneska zaspaly. Nebo že si letěly na snídani někam jinam. Vždyť v této době plní svá bříška pravidelně u nás.
Po půl hodině bez jediného záznamu – když tedy nepočítám těch pár holubů, co letěli nad naším vnitroblokem – jsem zneklidněla. Co kdybych zapsala včerejší stavy? Nebo ty dvě sojky a kosa z minulé středy? To by ale nebylo poctivé. Dnes je prostě spočítá někdo jiný. Mrzelo mě to, musím přiznat, že jsem se cítila rozladěně. Ale pak jsem si vzpomněla na heslo, které jsem přijala za své na celý tento rok. Klidně zpomal. Nevěděla jsem, k čemu přesně se vztahuje, ale teď se mi zdálo, že možná platí pro situaci, jako je tato.
Zapsala jsem ty holuby a pár havranů. Jinak nepřiletěl nikdo. Ale mně se povedlo zpomalit.
