Katarzní klasika, Bachovy nezdolné harmonie pro vnitřní mír. Takový popisek titulu na mne vyskočil, když jsem si na YouTube vyhledávala hudbu, kterou si pustím k rámování.
Ano, já v knihkupectví a galerii nabízím i službu rámování obrazů. Dnes mne čekalo osm rámů, osm paspart a osm skel různých odstínů barev a velikostí, abych je zkompletovala s fotografiemi. Trochu jsem z té práce byla nervózní. Obávala jsem se, abych to nepokazila. Abych nenechala otisk palce na vyleštěném skle zevnitř nebo abych něco nenalepila opačně.
Chtěla jsem u práce poslouchat něco uklidňujícího a tomu popisku nešlo odolat. Katarzní klasika. V anotaci – nebo jak se tomu textu říká – bylo napsáno, že skutečný mír nepochází ze světa bez konfliktů, ale z ducha, který jím nemůže být poražen. Myslelo se tím z ducha Bachova. Pustila jsem si ten Bachův mír a dala se do práce.
Předpokládám, že existuje nějaký stroj, do kterého můžete vsunout noty, a on je přehraje. Tak to byl on. Automatická umělá hudba. Děs. Kdo někdy slyšel hrát Bacha třeba Musicu floreu, nemůže poslouchat automat. Pustila jsem si hned něco jiného a snažila se při rámování nemyslet na sílu hudby. Když jsem všechno dokončila, zarámované obrázky jsem zabalila do ochranné fólie a složila je do velké papírové tašky, šla jsem si uvařit čaj a dovolila svým myšlenkám, aby se volně rozeběhly.
Hudbu považuju za zdroj síly a útěchy a nejsem to jen já. Uchyluju se do její náruče často, ať už ji sama provozuju nebo jí naslouchám. Byla jedním z mých luxusních požitků během celé mé mateřské dovolené, protože jsem si držela předplatné na koncerty barokní hudby. Vím, že stejně jako já si mnoho dalších lidí pouští nahrávky svých oblíbených interpretů, svých zamilovaných autorů nebo kapel blízkých jejich srdci.
Je dokázáno, že hudba významně ovlivňuje to, jak se cítíme v nějakém prostoru. Při rychlejší hudbě rychleji nakupujeme, v obchodech s módou pro mladé musí hrát aktuální hity. Staršími nahrávkami přivádíme k lepší náladě lidi vyššího věku vzpomínkami na mládí. Když zpíváme, vlastně se už skoro nebojíme. Je to věda.
Hodně mých přátel si pouští worship, písně s texty uctívajícími Boha. Někdo si takové písně pouští v autě, pomáhají mu, aby řídil slušně a dodržoval dopravní předpisy, zvlášť pokud si na vůz nalepil samolepku rybičky. Někdo z worship písní dělá podkres, takovou zvukovou kulisu v kanceláři, a tvrdí, že poněkud tlumí agresivitu návštěvníků. Někomu se lépe modlí, pokud mu k tomu zní do uší jemná uctívací hudba. Co je to za sílu v té hudbě? Myslím, že hudba sama za nic nemůže. Je jen vyjadřovacím prostředkem síly někoho jiného.
Pokud utíkám do oblaků tónů, abych načerpala pokoj, pokud od hudby čekám, že se něco stane, nebo nestane, právě provozuju něco jako modloslužbu. Pokud čekám, že Bůh hudbou něco řekne, naznačí, popostrčí nebo uhladí, jsem u správného zdroje. On hudbu stvořil a používá. Je jeho tajemstvím.
Trvalo mi, než jsem pochopila rozdíl mezi tvůrcem a stvořením, mezi autorem a dílem. Je ale důležité si ho uvědomovat. Možná je málo důležitějších otázek na světě vůbec. Hudba sama o sobě být zdrojem nemá, ale Bůh ano. Prostřednictvím hudby si ho připomínáme.
