Debata o eucharistické mši v hospodě vzbudila vášnivé reakce, ale minula podstatu. Je eucharistie misijním nástrojem nebo posvátným obřadem vyhrazeným pro věřící? Skutečný bod sporu se v diskusích vytratil – je proto na čase jej znovu zvážit.
„Ježíš byl podle záznamů v biblických příbězích provokatér, který si s tehdejšími liturgickými předpisy často hlavu nelámal a porušoval je vždycky, když se dostaly do konfliktu s láskou. Uzdravoval lidi v sobotu, kdy se nesmělo pracovat. Dotýkal se nečistých, stoloval s hříšníky, opilci a prostitutkami. (…) Šlo mu o to setkat se s lidmi tam, kde právě byli, a vyzýval je k následování. Nenosil divné oblečení, nepřijímal lidi v posvátných prostorách, on byl s lidmi v jejich prostředí. Ježíš je stále stejný. Je s námi všude tam, kde jsme. Zajímá ho náš život, zajímáme ho my. Jednoduše proto, že nás miluje. A to v takovém stavu, v jakém se právě nacházíme.“
Takto popisuje našeho Pána Hana Pinknerová v úvaze „Dobrá zpráva z hospody: Církevní skandál, který může prospět“ (17. 2. 2025). Já k tomu říkám hlasité ano a amen. A myslím, že podobně by souhlasili i mnozí z těch, které debata o vhodnosti a legitimitě eucharistické mše, slavené Markem Váchou v „hospodě“, odsunula do pozice staromilců a zákoníků. Myslím, že je to škoda. Mám totiž za to, že debata, která se prohnala křesťanskými sítěmi, se v mnohém podstatném míjela s podstatou věci.
Není totiž vůbec sporu, že Ježíš chodil do hospod, jedl tam a pil a rozmlouval s těmi, kdož tam pobývali. Chodil za hříšníky tam, kde je bylo možno nalézt. Amen! A v tomto máme Mistra nepochybně následovat. O to přece ale ve sporu vůbec nešlo! Málokdo si povšimnul, zvláště nekatolíci pro takové věci nemívají příliš cit, že mnozí z obhájců „liturgických předpisů“ nesměle namítali, že ano, Ježíš chodil do hospod a radoval se na svatbě a všude tam svědčil o Otci – nicméně eucharistii, památku Večeře Páně, neustanovil v hospodě, ani s partou „hledajících“ kámošů, ale v přísném soukromí, kam měli přístup pouze vyvolení.
Pouze jim poodhalil nejtajemnější div novozákonního křesťanství, uzavření Nové smlouvy vlastním Tělem a Krví, a učinil tak stranou davu, v intimitě důvěrného společenství těch, kteří byli do věci zasvěceni, kteří měli šanci porozumět tomu, čeho byli účastni… Ne náhodou byli v prvních staletích církevních dějin k eucharistii připouštěni pouze pokřtění křesťané. Církevním otcům bylo totiž zřejmé, že eucharistie, Večeře Páně, není misijním nástrojem, nýbrž „pokrmem na cestu“ pro již obrácené a pokřtěné. A já, sám nekatolík, jsem nakloněn v tomto bodě souhlasit.
Ať se tedy farář Marek Vácha v hospodě modlí, čte Bibli, káže evangelium, volá k pokání, křtí, žehná pokrmům či vodě, pomazává olejem, vzkládá ruce, zpovídá a uděluje rozhřešení a dělá cokoli, k čemu jej povede Písmo, svědomí a Duch Boží… Ale ať pro všechno na světě nevysluhuje svatou eucharistii! Myslím, že v tomhle byl pravý bod sporu, a tohle namítal pan arcibiskup a jeho liturgická komise. Škoda, že v hluku všelijakého vyřizování politických, církevních a personálních účtů tento úhel pohledu zanikl. Pro úplnost a s ohledem na pravdu si dovoluji jej vrátit do hry.
