Jak často se u neznámých lidí setkáváte s tím, že potřebujete znát jejich biologické pohlaví? V běžných situacích si zcela vystačíme s genderem – tedy s tím, jak se daná osoba identifikuje, chová a vystupuje. Co má v kalhotách, nám může být úplně jedno. Proč se přesto gender stal jedním z hlavních argumentů proti Istanbulské úmluvě a proč jsou trans ženy více ohrožené násilím? Nad tím se v komentáři zamýšlí politolog Andrej Ruščák.
Máme za sebou neschválení Istanbulské úmluvy v Senátu. Přestože patřím mezi její zastánce, jsem ochoten akceptovat, že na ni existují různé názory a že může zvítězit názor, s nímž nesouhlasím. To je, koneckonců, demokracie. Jenže my jsme nebyli svědkem vítězství jiného názoru, my jsme byli, s ohledem na rozpravu před hlasováním, svědkem vítězství lži.
Fakta totiž jsou, jak známo, jen jedna – a na jejich základě je možné pak vést diskusi z různých názorových pozic. Názor, který je opřen o lež, není legitimním názorem a sám sebe ze seriózní veřejné debaty nutně vylučuje. Jenže takový „názor“ v Senátu právě vyhrál.
Co je gender? Gender neboli, jak na Slovensku hezky říkají, rod je, když to hodně zjednoduším, pohlaví vyjádřené pro účely společnosti v každodenním mezilidském styku. Je to soubor indicií, které nám, když takového člověka vidíme nebo s ním mluvíme, napovídají, jestli si ho zařadit jako muže, ženu nebo ještě nějak jinak. Biologické pohlaví s tím nemá co dělat, protože biologické pohlaví samo o sobě naši společenskou pohlavní identitu v naprosté většině případů neurčuje.
Pokud jste toho názoru, že biologické pohlaví je důležitější než gender, pak se vás musím zeptat, jak často se u neznámých lidí setkáváte s tím, že potřebujete jejich chromozomální pohlaví znát? Pokud chcete mít s někým každý den sex na jednu noc, pak asi často, ale věřím, že většina z nás se s lidmi potkává a baví nejčastěji v čistě od sexuality oproštěném kontextu.
Proč nás zajímá biologické pohlaví?
Pokud nechcete s dotyčným člověkem spát, svlékat se před ním nebo s ním dělat cokoliv dalšího striktně biologicky determinovaného, nač potřebujete vědět, jakého je biologického pohlaví? Co vám ta informace dá, abyste pak s ním jednali jinak? Budete jednat s kolegyní v práci jinak než s kolegou? Neměli byste, kolega je kolega bez ohledu na pohlaví. Pozdravíte snad prodavače v obchodě jinak, než byste pozdravili prodavačku? Bude pro vás v těchto základních sociálních interakcích důležitější znát „biologickou realitu“ nebo tu sociální? Není podstatnější, jak člověk vypadá, jak se chová a jak působí?
Istanbulská smlouva se mimo jiné zabývá genderově podmíněným násilím. Když budeme diskutovat o tom, komu ve veřejném prostoru hrozí znásilnění víc – jestli ženám, nebo mužům – tak, navzdory existenci znásilňovaných mužů (jejichž existenci úmluva nijak nepopírá, ba naopak, explicitně je zmiňuje), samozřejmě dojdeme k tomu, že to nebezpečí hrozí víc ženám. Na to nepotřebujeme ani statistiky, je to jedna z mála věcí, kde stačí „zdravý selský rozum“. No jo, ale je to žena pohlavím nebo genderem? Musí tam opravdu být termín gender? Musí.
Transgender je fenomén, kdy má člověk identitu (a nejnovější výzkum ukazuje, že i biologickou stavbu mozku) podobnější opačnému pohlaví, než je jeho zbytek těla. Je potřeba to řešit jako medicínskou otázku, a proto je také sjednocení této vnitřní a vnější identity formou hormonální terapie nebo chirurgického zásahu součástí zdravotní péče. Transgender lidem to, pokud zažívají v důsledku genderové dysforie, tedy pocitu nesouladu těla a duše s ohledem na pohlaví, výrazně zvýší kvalitu života, a to zejména tehdy, je-li ta genderová dysforie silná. Lidé jsou různí a někteří s ní dokážou žít v původní roli, někteří ne.
A teď si představte osobu narozenou do ženského těla, která ale bude, pokud jde o identitu a „software“, muž. Bude pro něj stejně bolestný život – být každý den s tělem, které není „jeho“ – jako pro kohokoliv z mužských čtenářů tohoto článku, který by se jednoho dne probudil a zjistil, že má tělo ženské, ale veškeré myšlenky, cítění, identitu a další aspekty mu zůstaly mužské. Věřím, že by to pro mnoho pánů komfortní situace věru nebyla. Takový člověk se nazývá trans muž a dostává jednak testosteron a jednak antiestrogeny, které změní jeho vzhled a umožní mu ve společnosti jako muž žít. Později typicky odstraňuje prsa. Takový člověk pak běžně vypadá a působí jako muž k nerozeznání od rodilých mužů. Změna pohlaví tímto směrem je něco, co funguje velmi dobře, praxe je ale taková, že naprostá většina trans mužů zůstává „dole“ stejná jako předtím. Jednoduše proto, že do kalhot se vám nikdo, jak je den dlouhý, zpravidla nekouká. Pro okolí jste prostě muž.
A myslíte si, že taková osoba je pak na ulicích ve stejném ohrožení jako ženy? Že taková osoba může být obětí domácího násilí podobně často jako ženy? Že takový člověk řeší stejné problémy s diskriminací, jakou řeší ženy? Zpravidla ne, protože to na něm nikdo nijak nepozná. U trans mužů zpravidla platí, že pokud jim do kalhot nevidíte, nepoznáte, že jsou trans.
Trans ženy jsou násilím více ohrožené
Oproti tomu trans žen se už genderově podmíněné násilí týká daleko víc, a to nejen když už jako biologické ženy vypadají, ale i tehdy, když ta změna není příliš dokonalá a lidé na nich poznají, že jsou trans ženy. I ony pak mohou být daleko častěji napadeny pro svůj gender, ne pro své biologické pohlaví.
Istanbulská úmluva je dokument, který je, když si ho přečtete a když dokumenty z mezinárodního práva číst umíte, hodně solidní návod pro to, jak zlepšit společnost, aby byla bezpečnější pro ty, kdo jsou v ní slabší a kdo jsou v ní na dně. Samo její přijetí do právního řádu samozřejmě nestačí, protože úmluva jednak nemá přímý efekt (neplatí jako zákon) a jednak není zvenku vůči danému státu její implementace nijak vymahatelná. Přijetí úmluvy ovšem otvírá dveře harmonizaci závazné národní legislativy do souladu s ní tak, že se kroky, které úmluva navrhuje, uvedou do zákonné praxe.
Argumentovat proto tím, že existují země, které úmluvu podepsaly, a nic se tam nezměnilo, je liché; ukazuje to pouze skutečnost, že dotyčný člověk nechápe, jak funguje mezinárodní právo. Ratifikace smlouvy sama o sobě nic neřeší; pokud by ji Česká republika ratifikovala a pak s tím nic dál nedělala, výsledek by samozřejmě byl nulový. Ovšem pokud by Česká republika přizpůsobila úmluvě svou legislativu, to už by byla jiná; a mimochodem by to vyřešilo problém, který poslední dobou hodně řešíme: kdy se obětem sexuálních trestných činů nedostává z rukou našeho soudnictví spravedlnosti.
Ne, gender nekouše. Je trochu škoda, že jsme se neinspirovali Slováky, a to slovo tak nepřekládáme do češtiny (třeba jako rod), protože mi přijde, jako by některé odpůrce tohoto termínu snad až štval už jen fakt, že jde o slovo anglické, že i takhle málo stačí.
Takhle jsme skončili s tím, že z důvodů, které s úmluvou ani nijak nesouvisí, jsme zase jednou odmítli něco, co mohlo lidem, kteří pomoc potřebují, opravdu pomoci. Naši senátoři se z velké části zachovali tak, jako by pro ně obsah ruských řetězových mailů byl důležitější než obsah úmluvy, o níž měli hlasovat. Škoda, třeba příště.
