Český digitální prostor má novou velikonoční tradici. Není jí pletení pomlázky, ale kolektivní rozhořčení nad tím, že si ukrajinské matky s dětmi dovolily koupit jízdenku na autobus směr Kyjiv, Lviv nebo Ivano-Frankivsk. „Ukrajinci si zase jedou domů na svátky, užívají si a my je tady krmíme,“ zní sborový hlas, který v sobě koncentruje vše: určitou únavu, absenci logiky a především totální ignoraci reality. Je to fascinující vhled do mentality „malého Čecha“, který dokáže závidět i lidem, kterým agresor systematicky vraždí děti a srovnává vesnice se zemí.
Pojďme si tenhle „all-inclusive“ zájezd probrat věcně. V Česku aktuálně žije necelých 400 000 uprchlíků s dočasnou ochranou. To nás v přepočtu na obyvatele řadí na absolutní špičku Evropské unie – na každých tisíc Čechů připadá 34 Ukrajinců. Pokud část z nich nyní překračuje hranice směrem na východ, nejedou za rekreací. Jedou do země, která se brání brutální agresi a kde termín „bezpečné místo“ v podstatě neexistuje.
Argument o „bezpečném západě“ Ukrajiny definitivně padl letos v březnu a dubnu. Jen za březen Rusko vyslalo rekordních 999 úderných dronů během jediného dne. Rakety tehdy zasáhly i Lviv, město zapsané na seznamu UNESCO, zatímco v Perečynu, jen deset kilometrů od slovenských hranic, dopadaly drony na energetickou síť.
Ano, Ukrajina není bezpečným místem pro život. Rok 2025 se stal pro civilisty nejsmrtelnějším od začátku invaze; počet obětí vzrostl oproti roku 2023 o děsivých 70 %. Do této reality se tito lidé vracejí „na výlet“ – pod nebe, které se kdykoli může proměnit v ohnivé peklo, jak ukázal třeba i dubnový útok z minulého roku na Kryvyj Rih, kde mezi devatenácti oběťmi bylo i devět dětí. Všichni zemřeli za bílého dne, na hřišti.
Měnili byste?
Pořád si někdo myslí, že je to dovolená? Tak si to zkuste. Je to cesta do země, kde vás v noci budí sirény, ať už jste v Mukačevu, nebo v Charkivě. Kde vás může ve vlastní posteli zabít raketa a kde žijete s vědomím, že úplně každý den může být váš poslední. Nebo poslední den někoho, koho milujete. A ano, představte si ten „luxus“ – i tam mají restaurace a kavárny. Stejně jako v každé válce v dějinách se lidé snaží nezbláznit a žít dál, zatímco se jim sousedé vracejí z fronty zmrzačení nebo v pytlích. Zkus si, milý závistivý Čechu, upřímně říct: Opravdu bys s nimi měnil? Opravdu bys tam chtěl žít?
A proč se tedy ti lidé nevrátí natrvalo, když už tam jedou na týden? Možná proto, že část jejich země je okupovaná. Možná proto, že jejich domy už prostě neexistují. Města na západě jsou přeplněná lidmi, kteří utekli z míst, jež ruská armáda vymazala z mapy. V zemi, která se brání brutální agresi, se totiž nestaví nové domy – vše se investuje do obrany a oprav infrastruktury, ať už energetické, nebo civilní.
Zatímco my, ti „utlačovaní chudáci“, plánujeme dovolenou u moře s drinkem v ruce, oni jedou s nasazením života obejmout tátu nebo partnera, které možná vidí naposledy. A teď to hlavní pro milovníky „vyžírání“: jedou tam za peníze, které si tady u nás tvrdě vydělali a zdanili.
Podle oficiálních údajů ministerstva práce tuhle zemi Ukrajinci nevyžírají – oni se nám vyplácejí. Podle posledních dat Ministerstva práce a sociálních věcí se situace, kdy stát na uprchlíky vydával více, než od nich přijímal, stala minulostí už v polovině roku 2023. Dnes je stav opačný. Ukrajinští uprchlíci žijící v České republice zaplatili ve třetím čtvrtletí minulého roku na odvodech a daních 8,2 miliardy korun, tedy více než dvojnásobek částky, kterou český stát vynaložil na jejich pomoc. Ministerstvo práce a sociálních věcí oznámilo, že výdaje spojené s podporou lidí s dočasnou ochranou činily v tomto období 3,9 miliardy korun a rozpočet tak byl v plusu 4,3 miliardy korun.
Bez jejich rukou by naše stavebnictví, zdravotnictví a péče o seniory prostě klekly. To nakonec novinářům potvrdil i ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka (ANO). Český trh práce by se podle něj bez uprchlíků z Ukrajiny rozhodně neobešel.
Takže jinak: Ukrajinci naši zemi nevyžírají; oni ji v mnoha ohledech stabilizují a jejich přítomnost nám pomáhá udržet chod základních služeb. Nejezdí si domů „užívat“, ale udržovat poslední zbytky rodinných pout v časech ruského teroru. Milí ukrajinští sousedé, nenechte se zlomit hlukem naší proruské scény. Možná je slyšet, ale netvoří většinu. V naší zemi jste vítáni a vaše pracovitost je pro nás přínosem, nikoli břemenem.
