Americké a izraelské údery na zločinný teokratický íránský režim odhalily velmi klíčovou věc, jež souvisela naopak více s Evropou než s Blízkým východem. Válku na našem kontinentu bereme jako samozřejmost a tento mentální status quo nehodláme měnit.
Když se řekne Ukrajina, většina lidí si jako první věc vybaví obrazy destrukce, zkázy a smrti. Válka se proměnila v jakousi neměnnou konstantu. Prostě jsme si zvykli, že 4 hodiny jízdy autem od nás vraždí jeden stát druhý. Až přišel jeden den, kdy se toto naše pokřivené vnímání bez okolků odhalilo.
Jakmile začal Írán odpalovat kamikaze drony do obytných budov ve státech kolem Perského zálivu, média a sociální sítě doslova explodovaly. Lidem přišlo naprosto neuvěřitelné, že by drony mohly zasáhnout turistickou Dubaj. Bublina bezpečí praskla, jelikož místa, která jen pár hodin zpět veřejně garantovala klid a mír, byla sama pod útokem. Realitní makléři uklidňovali klienty, že ceny nemovitostí jsou stabilní, influenceři vysílali z bazénů, jak pozorují záblesky na obloze, a v komentářích nezřídka padala slova o začátku třetí světové války.
Videa a fotografie z íránských úderů zaplavily internet a díky algoritmům sbíraly milionové dosahy. Vznikl tak velmi zajímavý paradox, kdy je evropské publikum paralyzované příspěvky evropských turistů o tom, jak na Blízkém východě padají drony. Fakt, že se neporovnatelně ničivější útoky odehrávají na našem prahu, zapadl lusknutím prstu ještě hlouběji do kolektivního vědomí, přetíženého náhlou záplavou zpráv o konfliktu v jihozápadní Asii.
Evropané sami sebe šokovali záběry dronů a raket vzdálených tisíce kilometrů, zatímco stejné rakety a drony nesoucí ruské vlajky je nechávaly a nechávají 12 let chladnými. Evropané při pohledu na drony nad Dubají fakticky zapomněli na ruské drony nad Kyjevem, Charkivem, Lvivem, Záporožím, Poltavou, Chersonem a dalšími tisícovkami míst na Ukrajině. Evropa a Spojené státy byly v šoku z toho, že navzdory své nejmodernější technice nedokážou efektivně sestřelit pár íránských dronů. Jako by zapomněly na to, jaké útoky odráží Ukrajina téměř každou noc už pátým rokem.
A přece jenom jsme se mohli díky zboření jistot konečně probudit z několikaletého spánku. Stačilo, aby lidé přijali, v jaké kruté realitě se Evropa nachází a svoji pozornost přeměnili na maximální pomoc bránícímu se ukrajinskému lidu. Nestalo se tak. Ukrajina musí nadále bojovat nejen o svobodu, ale také o získání špetky zájmu od států, za které hrdinně prolévá krev svých blízkých.
Evropská společnost vyložila karty na stůl a já jsem naplno pochopil, že k procitnutí nestačí otevřená válka ve stejném bezpečnostním prostoru, ani útoky na destinace, které mnozí považovali za oázy poslední útěchy. Otázkou zůstává, zda budeme mít ještě nějaký další pokus otevřít naše oči a srdce.
Autor: Šimon Ságner
