Politolog a vysokoškolský učitel Šádí Shanaáh se dlouhodobě věnuje politickému násilí a extremismu. V rozhovoru mluví o humanitární katastrofě v Gaze, o hranici mezi sebeobranou a kolektivním trestáním i o tom, proč české prostředí snáze rozumí izraelskému strachu než palestinskému utrpení.
Jak byste popsal aktuální situaci v Gaze a která fakta podle vás nejlépe ukazují rozsah tamní humanitární katastrofy?
Ta situace v Gaze by se dala popsat jako lidský zápas o přežití, protože velká část populace žije v podmínkách, které nejsou slučitelné s normálním životem. Lidé žijí v provizorních přístřešcích, ve stanech, v čemkoli, co aspoň trochu poskytne střechu nad hlavou. Trpí chladem, protože i v Gaze v zimě mrazy jsou, není tam pořád teplo. Mluví se o více než 1,5 milionu lidí z přibližně dvou milionů obyvatel Gazy.
Ten zbytek je také vysídlený nebo žije v poškozených domech. Odhady se pohybují někde mezi 60 až 90 procenty domů a bytů, které jsou buď úplně zničené, nebo vážně poškozené. Takže i ti „šťastlivci“, kteří žijí v nějakém domě nebo bytě, jsou často bez infrastruktury, protože voda, elektřina a další základní věci tam v podstatě nefungují.
Pořád tam není dost jídla, nedostává se tam dost potravin. Ta situace je pořád velmi špatná. Zároveň pokračuje bombardování ze strany Izraele, takže dál umírají lidé. I po příměří to byly stovky lidí, možná už přes tisíc. Ta škála destrukce je tak obrovská, že i kdyby se teď okamžitě začalo s obnovou Gazy, trvalo by to zřejmě dekády. Jenže na obnově se nepracuje vůbec. Lidé žijí uprostřed trosek, nevybuchlé munice a toxických louží. Je to doslova postapokalyptická scéna.
Navíc bych zmínil ještě jednu věc: v podstatě polovina pásma Gazy, které už tak bylo přelidněné, byla v praxi etnicky vyčištěna. V současnosti Izrael ovládá polovinu území Gazy. Zůstává tam už jen zlomek populace – přibližně jedno až dvě procenta lidí, kteří odmítli evakuaci. Když se navíc podíváme na výroky a snahy některých lidí z izraelské vlády ohledně návratu židovských osad do Gazy, moc optimisticky to nepůsobí. Nevidím důvod si myslet, že ta polovina Gazy, která je teď od Palestinců „vyčištěná“, jim bude znovu otevřena k návratu.
Kde podle vás končí právo na sebeobranu a začíná kolektivní trestání civilního obyvatelstva?
Podle mě to bylo jasné už od samého začátku té takzvané sebeobranné války. Když si vezmeme útok Hamásu ze 7. října 2023, tak už asi týden poté stovky akademiků a expertů na genocidu, holokaust a válečné konflikty vydaly varování, že to, co se děje v Gaze ve jménu sebeobrany, vykazuje známky válečných zločinů a že se to může velmi rychle změnit v genocidu. To bylo někdy 15. nebo 18. října.
Jenže v českém prostředí to tehdy vůbec nebylo takto vnímáno. A vlastně ani dnes se to u nás příliš nemedializuje. Trvalo měsíce, než někteří novináři začali vůbec připouštět, že tam může docházet k válečným zločinům a že izraelské akce nejsou sebeobranou v mezích mezinárodního práva, ale spíš kolektivním trestáním celé populace.
Podle mě právo na sebeobranu končí ve chvíli, kdy největší představitelé vlády začnou vydávat výroky, které dnes tvoří součást materiálů v řízení před Mezinárodním soudním dvorem, protože ukazují na záměr. Ta prohlášení byla v tom smyslu, že v Gaze vlastně nejsou nevinní lidé, že je třeba všechny odříznout od elektřiny, léků, vody a podobně. Mělo to být prezentováno jako nátlak na Hamás, aby propustil rukojmí. Jenže když řeknete, že kolektivně odříznete celou populaci od základních prostředků k životu, už tím sám vymezujete civilní obyvatelstvo jako legitimní cíl nátlaku.
Zároveň tam byla i silná dehumanizační rovina, včetně náboženské rétoriky. Palestinci v Gaze nebyli označováni jen jako přívrženci Hamásu, ale jako celek byli přirovnáváni k Amalekovi, tedy k biblickému nepříteli Izraele, který měl být vyhlazen. To nejsou nepodstatné výroky. To jsou signály, jak se má o těch lidech přemýšlet a jak se s nimi má zacházet. Takže na jedné straně máme výroky a na druhé straně činy, které s nimi korespondují. Je to obraz systematického kolektivního trestu.
Často mluvíte o tom, že se při útocích nehledí na civilní oběti. Jaké konkrétní činy tomu nasvědčují?
Těch věcí je celá řada. Viděli jsme například, že izraelská armáda používá AI software k vytipování lidí, o nichž se domnívá, že jsou členy Hamásu. Útoky pak často probíhaly v noci, protože byla větší pravděpodobnost, že ten člověk bude doma a bude spát. Jenže pokud bydlí ve vícepodlažním domě, kde žije spousta dalších civilistů, tak se jejich smrt bere jako ospravedlnitelná. A to i tehdy, když nejde o žádného vysoce postaveného člena Hamásu. To samo o sobě ukazuje, že hodnota lidského života na druhé straně nehraje příliš velkou roli.
Pak jsme viděli opakované útoky na nemocnice, školy a veškerou civilní infrastrukturu. Na univerzity, knihovny, muzea. Ten seznam je dlouhý. A těžko lze tvrdit, že pod každou jednou knihovnou, muzeem, univerzitou a školou bylo velitelské centrum Hamásu, které bylo nutné zlikvidovat tím, že se zničí všechno, co je nad zemí.
Další věc je infrastruktura nezbytná pro normální život. Čističky odpadních vod, energetická infrastruktura, vodní systémy. To nejsou vojenské cíle. To jsou věci, které potřebují všichni lidé, aby mohli vůbec žít. Jejich ničení není vojensky nezbytné. Je to nástroj uvržení celé populace do ještě větší bídy.
A když se člověk ptá, jaký mohl být strategický záměr, jestli to snad mělo vyvolat povstání proti Hamásu, tak to podle mě nedává smysl. Každý, kdo má o Gaze alespoň základní přehled, ví, že takové akce by k žádnému povstání proti Hamásu nevedly.
Proč je podle vás v českém prostředí snazší mluvit o izraelském strachu než o palestinském utrpení?
Podle dat z EU je Česko jednou z nejméně vstřícných zemí vůči cizincům, přičemž největší bariéry máme vůči muslimům a Romům. U Palestinců pak často podléháme zkratce a vidíme v nich jen muslimy. Realita je přitom pestřejší, protože palestinskou komunitu tvoří i křesťané. A ti Palestinci, kteří jsou oficiálně muslimové, se mezi sebou liší v míře, s jakou svou víru praktikují a jak k ní přistupují. A samozřejmě, že jsou mezi Palestinci i agnostici nebo ateisté.
Ta dlouhodobě negativní nálada vůči muslimům se živí i mediálně, protože média ráda pracují se senzací. Jedna část problému je prostě v tom, že Izraelci jsou vnímaní jako „ti bílí“, evropští, kulturně blízcí. Mluví se o židovsko-křesťanské civilizaci, byť je to samo o sobě novátorský pojem, který se záměrně rozšířil jako známka špatného svědomí až poté, co se ta takzvaná křesťanská civilizace pokusila tu takzvanou židovskou vyhladit. Když už bychom chtěli být historicky poctiví a museli používat koncept civilizací, tak bychom měli spíš mluvit o židovsko-muslimsko-křesťanské civilizaci, protože ty dějiny a kultura Evropy, severní Afriky a Blízkého východu jsou propojené a a vzájemně se natolik ovlivňovaly, že z nich nemůžeme žádnou část jen tak vyškrtnout.
Na druhé straně pak stojí politicky vykonstruované nepřátelství vůči všemu, co je muslimské a prezentuje se to jako nějaká odvěká válka mezi muslimy a křesťany. Ze skutečných historických událostí, jako je obléhaní Vídně Turky, se dělají důkazy této údajné nekonečné a nevyhnutelné války dvou náboženství. Pozitivní vztahy se přehlížejí stejně jako fakt, že Vídeň v historii napadli i Maďaři nebo Francouzi. Palestinci jsou pak v této optice automaticky vnímáni jako součást onoho „muslimského nebezpečí“.
A vedle toho je tu ještě další faktor: po revoluci byl český disent a pak i širší veřejný prostor velmi silně orientován na Spojené státy. Tím pádem se tato orientace rozšířila i na Izrael, protože Spojené státy byly největším spojencem Izraele. To, co přicházelo z amerického rámce, se po roce 1989 často bralo jako téměř zlatý standard.
A pak jsou tu i obyčejně lidské důvody. Řada politiků a komentátorů má k Izraeli osobní vazby, ať už rodinné, kulturní, náboženské nebo symbolické. Někteří mají izraelský pas, někteří židovské kořeny a považují Izrael za místo, kde mohou Židé vždycky najít útočiště, pokud by se v Evropě opakovaly hrůzy minulosti. Ne všichni lidé se židovskými kořeny automaticky podporují Izrael nebo jeho vládu, to určitě ne. Ale osobní vazby hrají roli. Když se to všechno poskládá, zejména s velmi logicky pokulhávajícím projektováním specifických českých traumat a národních identit jako třeba Mnichov 1938 nebo vznik Československa do Izraele, vzniká ta zvláštní česká situace, která je podle mě v Evropě a ve světě dost výjimečná.
Jak v tomto kontextu vnímáte roli českých médií?
Když se podíváme na česká média, je tam vidět jasný nepoměr. Izraelci jsou často představováni jako konkrétní lidé se svými životy, což je v pořádku. U Palestinců to ale většinou nevidíme. Když se ve zprávách objeví, bývá to hlavně v souvislosti s násilím, útoky nebo bezpečnostní hrozbou. O jejich každodennosti, podmínkách života a obyčejných starostech se toho český divák dozví velmi málo.
Výsledkem je, že o izraelské společnosti máme mnohem plastičtější a zpravidla pozitivnější obraz, zatímco Palestinci zůstávají anonymní a negativně zarámovaní. Často se o nich navíc ani nemluví jako o Palestincích, ale jen jako o „Arabech“, čímž se stírá jejich vlastní identita i politická zkušenost. Pak se snadno vytváří dojem, že jde o lidi vedené jen nenávistí, a konflikt přestává být vnímán jako spor o půdu a právo na národní sebeurčení.
U jiných konfliktů jsme schopni hledat příčiny a chápat motivace obou stran. U Izraele a Palestiny se tohle často vytrácí a nastupuje zjednodušený obraz jedné civilizované a druhé barbarské strany. To je falešné. A česká média na tom podle mě nesou část odpovědnosti.
Vy sám máte muslimské kořeny. Jak se tento původ promítá do vašeho vnímání náboženství a spravedlnosti?
Já nejsem muslim. Nebo jinak: asi bych byl některými lidmi za muslima považován z toho důvodu, že můj tatínek pochází z muslimského rodinného zázemí. Takže pokud někdo chápe identitu po linii původu, mohl by mě tak zařadit. Ale já se jako muslim necítím. Nedodržuji ty náboženské věci v praktické rovině a od institucí jako takových si držím odstup. Vadí mi totiž všechny ty uměle vytvořené vrstvy a rituály, které se na víru za ta staletí nabalily.
Já to považuji za nástavbu, za nános. Pod tím je podle mě něco ryzího – nějaká pravda, nějaké poznání, nějaký základní pocit. Nejsem ateista. Myslím si, že všechna ta velká monoteistická náboženství v základu popisují tutéž věc. A všechno, co se na to nabaluje v podobě pravidel, rituálů a sociálních konstrukcí, už je lidské dílo.
To neznamená, že bych to někomu upíral. Respektuji, když to jiný člověk dodržuje. Ale nemám pocit, že to musím dodržovat já. Myslím si, že ty základní hodnoty sdílím napříč těmi náboženstvími. Není to nějaká sofistikovaná teologická pozice, ale zatím si s ní vystačím.
Možná právě proto mám i určitý odstup od toho, když se z náboženství dělá hlavní klíč k pochopení spravedlnosti. Mně připadá, že spravedlnost je v tomhle konfliktu mnohem konkrétnější než náboženské slogany. Jde o to, jak lidé žijí, jaká mají práva, co se jim děje, jaké moci jsou vystaveni. A to je třeba pojmenovávat přímo.
Co by měli čeští křesťané, kteří chtějí o situaci přemýšlet poctivě, slyšet především?
Především by měli slyšet – a nejen oni, ale vlastně všichni lidé – že ten konflikt není v jádru náboženský. Že je to otázka základních práv a rovnosti, která jsou Palestincům dlouhodobě upírána. Palestinci na Západním břehu a v Gaze nemají stejná práva jako lidé, kteří vedle nich žijí pod toutéž politickou kontrolou. A ani palestinští občané Izraele nejsou v praxi považováni za občany první kategorie jako izraelští Židé. Někdo mávne rukou a řekne, že je to složité, ale ono to v jistém smyslu až tak složité není. Máme jedno území, na němž žijí lidé pod faktickou kontrolou jediné moci, ale část těch lidí nemá stejná práva jako část druhá.
Když to řekneme konkrétně: miliony Palestinců se nemohou svobodně pohybovat ani uvnitř vlastního území. Potřebují povolení k cestování, povolení ke stavbě domů, povolení k celé řadě základních životních kroků. Vedle nich žijí lidé, kteří tato omezení nemají. Když se něco stane jedné skupině, soudí ji izraelský civilní soudní systém. Když se něco stane druhé skupině, soudí ji vojenský soudní systém. Jestliže jeden vládce dělí lidi podle etnika a jedné skupině upírá práva, která druhá má, mluvíme o apartheidu. Tento termín přesně popisuje systém založený na etnické separaci a nerovném zacházení.
Další věc, kterou je důležité pochopit, je zkušenost života bez občanství. Pro nás v Česku je to těžko představitelné. Máme pasy, máme stát, na který se můžeme alespoň v nějaké míře odvolat. Když se nám něco stane v cizině, máme pořád nějakou oporu. Když ale občanství nemáte, jste vydáni na milost a nemilost tomu, kdo vás kontroluje. Nemáte kam se obrátit, když se vám děje bezpráví.
A u Palestinců je to velmi konkrétní. V případě Západního břehu a Gazy drží registr populace Izrael. To znamená, že Izrael rozhoduje o tom, kdo legálně existuje a kdo ne. Může někoho z registru vyřadit a ten člověk pak fakticky přestává existovat jako právní subjekt. Když chce někdo vycestovat, potřebuje izraelské schválení. To byla situace i v Gaze před válkou. Takže když někdo tvrdí, že Gaza byla svobodný stát a že místo budování prosperity si vybrala Hamás, tak to prostě není pravda.
A ještě jedna věc: není pravda, že si za své utrpení mohou sami. Silnější strana, která má moc a faktickou kontrolu, by měla natáhnout ruku jako první. Často se říká, že Palestinci musejí něco udělat. Ale co přesně? Zkusili násilí, zkusili nenásilí, zkusili diplomacii, zkusili demonstrace, palestinská samospráva se hlásí k dvoustátnímu řešení – a stejně se nikam nedostali. Není vůbec jasné, co je po nich vlastně požadováno, kromě toho, aby přestali být problémem a nejlépe někam zmizeli. A to je podle mě morálně nepřijatelné.
Existuje v rámci křesťanského světa nějaký proud, který by mohl být pro české věřící inspirací?
Ano, určitě. Myslím, že je důležité vědět, že se v křesťanském světě vede i jiná debata než ta, kterou reprezentuje křesťanský sionismus. Ten je silný, dobře organizovaný, má přístup ke zdrojům, k politikům, zejména v Americe, ale i u nás. V českém prostředí existují organizace, které systematicky pracují na tom, aby křesťanům předkládaly argumenty, proč mají stát za Izraelem.
Já si ale nemyslím, že by křesťané měli stát „za Izraelem“ nebo „za Palestinci“. Měli by stát na straně spravedlnosti, lidské důstojnosti a práv. V tomto směru je důležité číst palestinské křesťany. Pořád jich tam žije poměrně dost a mnozí z nich patří mezi významné myslitele, aktivisty, duchovní i veřejné osobnosti, které dlouhodobě formulují křesťanskou odpověď na okupaci a nerovnost. To je pro české prostředí velmi důležité už jen proto, že boří představu, že Palestinci jsou jen „masa muslimů“. Nejsou.
Jeden z textů, který by podle mě stálo za to číst, je dokument Kairos Palestine, česky Palestinský Kairos: Okamžik pravdy – Poselství víry, naděje a lásky ze srdce palestinského utrpení . To je v podstatě manifest palestinských křesťanů, který inspiroval mnoho lidí po světě k tomu, aby podnikali kroky ve prospěch rovných práv Palestinců a Izraelců. Je to text, který ukazuje, že z křesťanského hlediska lze na tu situaci nahlížet ne optikou civilizačního střetu, ale optikou pravdy, spravedlnosti a důstojnosti.
A je dobré připomenout i historickou věc: palestinští křesťané hráli významnou roli už na začátku moderního konfliktu. Byli mezi těmi, kdo reagovali na sionistickou imigraci do Palestiny na počátku 20. století a upozorňovali, že takto vedená migrace povede ke konfliktu o zemi a sebeurčení. Ten konflikt od začátku nebyl „muslimové versus Židé“. To je falešný obraz. Byl to konflikt o půdu, o politickou moc, o nárok na sebeurčení dvou skupin lidí na stejném území, přičemž jedna tam už žila a druhá se tam ve velkém stěhovala.
A jsem si téměř jistý, že kdyby se podobná situace odehrávala v českém prostoru, většina těch Čechů, kteří dnes velmi snadno odsuzují Palestince a bezvýhradně hájí Izrael, by reagovala stejně nebo ještě ostřeji než Palestinci sami. Protože by to najednou nebyla abstraktní geopolitika, ale otázka domova, půdy, důstojnosti a práva na vlastní budoucnost.
