Ráno jsme už doma neměli žádný chleba a zbytek polévky jsem nechala k obědu manželovi. Do práce si svačinu většinou nosím s sebou, ale někdy se stane, že to prostě nevyjde. Během polední přestávky jsem si proto běžela koupit něco malého k obědu.
Spěchala jsem do centra, abych to stihla do velké samoobsluhy na náměstí. Cesta mě vedla živou, frekventovanou ulicí plnou lidí, kočárků a turistů. Na rohu před výlohou lékárny klečela na kusu lepenky drobná stařenka. Skláněla se k zemi se sepnutýma rukama, jako by se modlila, a před ní stál kelímek na almužnu. Bylo v něm pár drobných.
Působila tak křehce a dojemně. Srdce ve mně se sevřelo a najednou jsem nevěděla, co udělat. Trochu jsem zpomalila v chůzi, ale nezastavila jsem. Styděla jsem se vyndávat z kabelky peněženku a lovit z ní drobné. Celá zmatená jsem proto pomalu pokračovala v chůzi směrem k náměstí.
Míchaly se ve mně různé pocity a myšlenky. Na jedné straně pocit úlevy, že jsem se neztrapnila a prostě prošla kolem žebrající stařenky stejně jako všichni ostatní. Na druhé straně se ozýval pocit zahanbení, že jsem mohla pomoci a neudělala jsem to. Hádala jsem se sama se sebou, jak to mám ve zvyku. Copak by jí pár drobných pomohlo? Nejspíš by potřebovala nějakou systémovou pomoc a na to jsou přece vyškolení specialisté, charitativní organizace, lidé, kteří přesně vědí, co a jak… Co když to byla jen nacvičená póza?
Pak mě napadlo, že bych mohla koupit nějaké jídlo navíc a dát jí ho, až půjdu kolem ní zpátky do práce. Jenže mě děsilo, že by to třeba nějak komentovala. Nezapomenu, jak mi jedna kamarádka vyprávěla, že koupila ubohému bezdomovci nové ponožky, a když mu je dala, křičel na ni, že mu má koupit taky boty. Myslím, že jsem se trochu styděla za to, jak se mám dobře, když si můžu jít koupit jídlo k obědu. Připadala jsem si směšná, jenže když jsem ji zkrátka viděla tak pokorně klečet na zemi, mého srdce se něco dotklo. Ach jo, svět je složitý.
Pak jsem se ale zhluboka nadechla a uvážila jinou myšlenku. Co když to celé já sama komplikuji? Co když svět není vůbec tak složitý, jak předvádím? Možná není na mně, abych řešila systémovou sociální pomoc jedné stařence. Nikdo to po mně přece nežádá. Třeba opravdu šlo jen o pár drobných, které jsem měla upustit do jejího kelímku a dál to neřešit.
Máme dělat takové dobro, na jaké právě stačíme. Ne víc, ale taky ne méně. Neznamená to, že musím rozhazovat peníze všem prosícím lidem, které ve městě potkám. Ale když se mého soucitu někdo dotkne, nejspíš bych to měla považovat za signál.
V samoobsluze jsem neplatila kartou, ale rozměnila jsem dvoustovku, kterou si nosím jako svou pohotovost. Po cestě zpátky jsem vhodila hrst drobných do kelímku před stařenkou. Ani se nepohnula a já jsem spěchala do práce.
