Co nám o slzách a pláči mohou říct bibličtí proroci? Toto téma loni otevřel světoznámý autor a duchovní Richard Rohr. K závěrům, ke kterým došel, má co říct i současná sociologie a literatura vůbec.
Doposud poslední vydaná kniha slavného amerického františkána Richarda Rohra nese poetický a zároveň tajuplný název Slzy věcí (Tears of Things. Prophetic Wisdom for an Age of Outrage, 2025). Právě uplynul rok od jejího původního vydání a vzhledem k tomu, že Rohrovy knížky se obvykle dostávají i u nás, můžeme zřejmě očekávat český překlad.
V interview s Oprah Winfrey Rohra světoznámá moderátorka označuje za jednoho z nejvýznamnějších duchovních učitelů současnosti. A má pravdu – jeho svébytné učení, zapuštěné v katolické tradici a křesťanské mystice, ovlivňují miliony lidí po celém světě. V osmdesátých letech založil Rohr duchovní Centrum pro akci a kontemplaci v Novém Mexiku a po celém světě – včetně České republiky – se zasazuje o zakoušení zdravé mužské spirituality. Tears of Things je už jeho v pořadí dvaačtyřicátou knihou.
Vedle řady obdivovatelů ale také leží v žaludku mnoha věřícím, převážně z řad konzervativních evangelikálů nebo tradicionalistických katolíků. Konkrétně jeho poslední velkou a značně vlivnou knihu Univerzální Kristus (angl. 2019) někteří označují za heretickou, blížící se gnosticismu nebo panteismu, tedy s křesťanstvím neslučitelnými naukami.
Prorok jako ten, kdo žije na okraji jádra
Kniha Slzy věcí vypovídá o zanedbané úloze proroků ve společnosti. Rohr v novém světle představuje biblické proroky, od Ámose a Jeremiáše po Izaiáše, Ezechiela a Jana Křtitele, a poukazuje na jejich mimořádnou úlohu v jasnozřivé kritice nešvarů všeho druhu. Proroci jsou pro Rohra radikální hybatelé změny a nositelé Božího zjevení. Zpravidla žijí na „vnějším okraji jádra“ – jsou plně zakořeněni v náboženském společenství a zároveň schopni jej nesmlouvavě kritizovat. Podle Rohra je současné křesťanství vytlačilo, a to i k dobru kněží, kteří zajišťují řád. Zdravé křesťanství ale podle Rohra potřebuje jak kněze, tak proroky.
Co se zdá jádrem knihy, je souvislost proroků s ústředním tématem knihy, totiž pláčem. Když Rohr mluví o „slzách věcí“, vychází z Vergiliovy Aeneidy. Podle Rohrovy interpretace svědčí Vergilius současně o „slzách ve věcech“ a „slzách pro věci“. Pro Rohra je to jak obrazné pojmenování, tak zcela doslovný, tělesný prožitek. Rohr všechny zve k „cestě slz“, která vyjadřuje hlubokou zranitelnost a stojí v přímém rozporou k nezdravým způsobům našeho uvažování a jednání: prostřednictvím kontroly, vůle, příkazů, síly a odplaty.
Nekontrolovatelnost takové emoce, jako je smutek či radost spjatá se slzami, spatřuje Rohr jako obrovskou přednost: „Nevěřte těm, kteří vám říkají, že můžete růst, a přitom si zachovat plnou kontrolu. Je to lež. V našich životech má hlubší láska co do činění s tím, že se vzdáme určité míry kontroly.“ Podle Rohra zkušenost slz napomáhá alespoň nahlédnout nejhlubší zprávu křesťanství, totiž že jsme byli stvořeni z lásky a pro lásku. „A my to stále nevíme! Můžeme to jen vyplakat.“
Myšlenka, že růst vyžaduje ztrátu kontroly, není jen spirituální úvahou. Shoduje se s ní i sociolog Hartmut Rosa, který ve své teorii zdůrazňuje koncept nedisponovatelnosti (Unverfügbarkeit). Jak Rohr upozorňuje, pláč nesouvisí s myšlením, naopak otevírá nové možnosti prožívání.
Proti strachu z fyzické podstaty věcí
Spojení „slzy věcí“ v Rohrově pojetí definuje prorockou identitu. Prorok je ten, kdo pronikl pod povrch reality a objevil tam melancholii existence. S citlivostí i pronikavostí mystika vysvětluje, čemu nás tím proroci učí: „Prožívaná realita je vždy realitou provázenou slzami (wept reality). A realita provázená slzami se brzy promění v soucit a laskavost.“
Přitom se slzami máme jako společnost stále velký problém. Často je vnímáme jako cosi nepatřičného, co narušuje naši masku vyrovnanosti. Když už se spustí – ať už nám nebo našemu společníkovi – nevíme, jak reagovat. K tomu má odjinud co říct Jan Balabán ve své eseji Černá hvězda, kde se zamýšlí nad lhostejností ohledně fyzické podstaty věcí: „Upřímný nezájem o práci a bolest skrytou ve věcech a vůbec ve fyzické podstatě našeho bytí, má svůj protějšek v upřímném nezájmu o námahu a bolest skrytou v každém člověku jako úplné živé bytosti.“ Skutečné uzdravení nenastává v hlavě, ale v těle. Rohr tvrdí, že musíme na vlastní kůži zažít vědomí sounáležitosti s trpícím světem.
O Rohrových vizích proroků a jejich senzitivním uchopováním pláče lze polemizovat, avšak nejde je jednoduše obejít. Je to čtení, které nenabízí soubor faktů a poznatků, ale hlubokou vnitřní proměnu.
