Jak stárnu, ubývají mi síly, a tak se snažím žít v pomalejším tempu. Vlastně se to učím již pár let – tak rychle už prostě nemůžu. Nakonec jsem ale došla k tomu, že je třeba naučit se zastavit úplně.
Stalo se tak, když jsem narazila na pár knih o nicnedělání, šabatu a odpočinku. Dokonce mě k sobě zvaly knihy o tichu, samotě a prázdnotě. Tato pro mě dost neobvyklá témata mi připadala nesmírně lákavá. Zdálo se mi, že je vidím všude, kam se podívám. Zpozorněla jsem, protože taková koncentrace tématu nebývá náhodná.
Když vidím knihy nejrůznějších autorů, jak mluví o tom samém, nabývám přesvědčení, že to mluví Bůh. Věřím totiž, že Bůh používá jako jeden z prostředků i literaturu, aby lidstvu něco sdělil, na něco důležitého upozornil. Možná chce před něčím varovat, nebo naopak k něčemu pobídnout. Každopádně všechny směrovky při cestě ukazovaly stejně a já se odvážila začít konat.
Zastavit se na jeden jediný den v týdnu nevypadalo na něco obtížného. Vždyť odpočinek je tak sladký. Ale ne nadarmo se v Bibli tolikrát a tak důrazně o odpočinku píše rozkazovacím způsobem. Pro neustále zapojeného člověka to není nic samozřejmého.
Člověk byl stvořen i pro odpočinek
Odpočinek je sice příkazem, ale milostivým. Smíme odpočívat. Smíme projevit důvěru, že ve spočinutí budeme naplnění Božským pokojem a silou. Náš odpočinek nám není přidělen za odměnu po odvedené práci. Je to přesně naopak. Z odpočinku vycházíme do všech úkolů a vší práce. Vždyť člověk byl stvořen šestého dne, a když si vybavíte, že sedmého dne se odpočívalo, je jasné, že člověk byl stvořen i pro odpočinek. Teprve pak, nasycen odpočinkem, Boží společností a inspirací se vydal do díla.
Pokud svou mysl nepřenastavíme na nové časové rozvržení týdne, budeme se v tom asi pořád plácat. O sobotě nás bude pořád lákat něco vylepšovat, dokončovat a stíhat. Pak si ovšem neodpočineme a následující týden podle toho bude vypadat. Volný den je stvořen ke kochání, děkování, vychutnávání, chválení, libování si, pospávání, dobrému jídlu a zábavě.
V dnešní době je to ovšem čím dál těžší. Zatímco dřív jsme dostávali úkoly na měsíce, týdny a dny, dnes to je na hodiny, možná už jen na minuty. Odpovědět je nutno hned. Rozhodnout se musím teď, okamžitě. Udržet kázeň v osobním odpočinku, v oddělení se od sítí a mobilních telefonů je hlavně zpočátku opravdu náročné – po nějaké době ale neskonale úlevné.
Co o šabatu dělám? Poflakujeme se, dobře jíme, chodíme na malé procházky a – obrazně řečeno – sčítáme svá požehnání a děkujeme za ně. Pořád se to učím. Má mysl ještě stále není úplně automaticky nastavená na volný den – zapomenu nakoupit nebo někomu něco slíbím a přesunout volno na neděli pak nejde. Ale už po tom toužím, abych volný den každý týden měla. Nepochybuji o tom, že přijde čas, kdy všechny dobré zkušenosti se šabatem způsobí, že se bez něj už neobejdu a nějak si to prostě zařídím.
