Já už budu hodná, já už to nikdy neudělám,“ slibovala jsem pokorně, když mě babička nachytala, že mám pod ruční prací schovanou knížku a místo přišívání kroužků na lem záclony si čtu. Snad jsem to v té chvíli i myslela vážně. Bála jsem se babiččiny pevné ruky a nemilých postihů, které by mohla vymyslet. Ale dlouho mi taková pokora nevydržela. Příběhy v knihách byly neskonale lákavější než šití. Hltala jsem je ve velkém.
Možná jsem si myslela, že až budu větší, budu hodnější a poslušnější. Bylo to však marné, knihomola nepředěláte. Dokonce se časem má vášeň pro konzumování knih stále zhoršovala. Pamatuji si, že u nás bývalo zvykem jako celá rodina sedět u televize a sledovat společně nějaký zábavný pořad nebo přenos hokejového utkání. Musela jsem tam sedět taky, ačkoli dnes vlastně nevím proč. Možná proto, aby se nadarmo nesvítilo v jiné místnosti. Tak jsem seděla někde bokem s knížkou v ruce.
Nepřešlo mě to, ani když jsem vyrostla, ani když jsem se vdala, ani když jsem měla děti. Prostě jsem taková. Někdy jsem se za svou vášeň styděla, hlavně tehdy, když babička předváděla některé své přítelkyni mé nedokonalé a upocené pokusy o kraječkové lemování, výšivky nebo pletení. Všechna ta puštěná oka na mě žalovala, že jsem jim nevěnovala dostatečnou pozornost, že má mysl poletovala kdovíkde.
Babička i maminka byly obě zručné a pečlivé. Nikdy nepustily při pletení oko, nikdy jim křížkové vyšívání neuhlo stranou jako moje. Mně to ale nešlo, nebavilo mě to a nesnášela jsem to. Ve čtení jsem byla dobrá, což ale nikdo nepodporoval, protože to nebylo nic, čím by se člověk mohl živit.
Pak se ukázalo, že jsem se naučila i psát. Jedinou potíž s psaním jsem měla při školních slohovkách, protože jsem svévolně měnila žánr. Chtěla jsem napsat něco, co by paní učitelku pobavilo, co by bylo třeba trochu napínavé a ideálně i s dobrým koncem. Ona to sice ocenila, ale slohovku jsem stejně musela přepsat. Rozhodně by tenkrát nikdo z naší rodiny nečekal, že budu pracovat jako redaktorka, budu mít knihkupectví a budu psát knihy. Nejvyšší meta, na niž jsem mohla podle své rodiny dosáhnout, byla učitelka češtiny. Tak tím jsem začala. Pak má životní dráha nabrala samospád, ale má rodina to nikdy příliš neocenila.
Moje dcery měly taky svoje vášně. Copak hra na hudební nástroj, tomu jsem rozuměla, to jsem dovedla podporovat. Ale tanec? Neuměla jsem si představit, jak by se tím dalo živit. Podporovali jsme ale obě dcerušky v jejich zájmech a nenápadně je usměrňovali. Testovali jsme je, jestli to myslí vážně, jako třeba když jsme schválně nepřipomínali pravidelné cvičení na nástroj. Bude hrát sama? Bude mít kázeň? Měla. Ani o tanci nebylo třeba se zmiňovat, ten byl také vášní.
Dnes si říkám, jestli jsem neměla malou víru a nedostatečnou představivost. Možná jsem svou tanečnici měla podporovat ještě víc. Ale i tak dosáhla svého a tanec a pohádkové hry jsou její profesí. Jsem na ni ohromně pyšná. Někdy si dětské vášně svých dětí nedovedeme představit v jejich zralé podobě. Je to jen takové hopsání, brnkání, čmárání nebo čtení, nebereme je vážně. A možná se nám dospělým může podařit zadusit něco krásného, čím by se klidně mohly i živit. Asi potřebujeme povolit uzdu své představivosti o trochu víc.
