V minulých týdnech se u nás znovu rozhořela debata o podpoře Ukrajiny. Vládní koalice odmítla nabídku bránící se země na odkoupení čtyř českých letounů L-159 s tím, že je potřebujeme pro vlastní obranu. Kauza znovu ukázala, proč nejen naši politici nadále selhávají v rozhodujících momentech našeho starého kontinentu.
V posledních dnech jsme od vrcholných ústavních činitelů, zejména od premiéra Andreje Babiše či Tomia Okamury, opakovaně slyšeli rázná prohlášení o odmítnutí prodeje českých lehkých bitevníků na Ukrajinu.Jejich hlavním argumentem bylo velmi důrazné připomínání jejich nezbytnosti pro naši obranyschopnost.
Pomineme-li technologické a věcné výhrady – jako například nezbytnost těchto strojů pro výcvik či jejich plánované vyřazení za pět let – ocitáme se opět v nekonečné spirále pokrytectví, sebestřednosti a nebezpečného alibismu evropských lídrů.Obrana je nejvyšší státní i národní zájem. Bez zajištění efektivní obrany nemůže stát plně fungovat. A právě proto bychom téma, jako je naše bezpečí, neměli brát na lehkou váhu. Obzvláště ne v posledních letech, kdy v našem evropském bezpečnostním prostoru zuří plnohodnotná válka.
Rusko svými dvěma invazemi do Ukrajiny v letech 2014 a 2022 rozdrtilo dosud skálopevnou ideu o tom, že válka je fenomén minulosti. Že válka se může přihodit pouze zemím z dalekého a nestabilního Blízkého východu, Afriky nebo jihovýchodní Asie. Rusko nám svou agresí dokázalo, že jsme se pletli. Jen vzdor Ukrajiny, vůle a síla jejích občanů nám naštěstí koupila drahocenný čas se připravit nebo reagovat.
Ocitli jsme se všichni náhle na prahu nejistoty z budoucnosti, kdy se lidské utrpení přiblížilo na dosah ruky. Obraceli jsme se tehdy ve víře k našim státníkům, jimž jsme naší předchozí volbou nevědomky dali ohromnou zodpovědnost. Evropští politici se pod tíhou situace sice odhodlali dodat Ukrajině pomoc, která ale nevedla k porážce a zastavení ruského agresora.
Paradoxem zůstává, že to nejspíš nikdy nebyl cíl. Evropa ani Spojené státy z dnešního pohledu očividně nikdy nepočítaly s vytlačením ruských okupantů. Nikdy nepočítaly s vítězstvím Ukrajiny a porážkou Ruska. Po úspěšné ukrajinské ofenzivě v roce 2022 se začaly dodávky zbraní zpomalovat a klesat. Spojenci se nechali oklamat ruskými výhružkami o použití jaderných zbraní a rozpoutání armagedonu a rozhodli se nechat ukrajinské otce a syny krvácet dle jednoduché rovnice – budeme vás podporovat jen v takové míře, abyste zcela a drtivě neprohráli a zároveň zcela a drtivě nevyhráli.
Místo reálné a silné pomoci přišla „pouze“ symbolická slova podpory. Politici nechtěli dělat rozhodná řešení, jelikož v ceně byla taktéž snaha o udržení moci a získání dalšího mandátu. Uspokojování občanů přebilo pragmatismus. Tento status quo trvá dodnes, jen si na sebe oblékl jiný kabát.
Současný český vládní kabinet se dovolává obrany, přitom ho bezprecedentní hrozba nechává chladným, stejně jako další státy s podobným rozpoložením. Ve víru ruské hybridní války se někteří evropští politici vyjadřují ve prospěch agresora. Nejenže tím podkopávají právo Ukrajiny na plnou sebeobranu, ale zároveň zevnitř rozkládají soudržnost naší vlastní společnosti.
Volání po uzavření ukrajinského nebe, po dodání střel dlouhého doletu, po zavedení ruských sekundárních cel, po omezení ruské stínové flotily a po využití zmrazených ruských aktiv zůstávají mezitím ostudně nevyslyšena. Vše ve jménu svobody, bezpečí, demokracie nebo třeba českých letounů L-159.
V srdci Evropy už dvanáctým rokem leží volba: mlčet, nebo podpořit spravedlnost. Kdo volí druhé, staví se za mír, bezpečí a naději v dobrý konec. Věřme, že se doba temna a nejistoty brzy rozplyne. Protože jak praví latinské přísloví, „spés moritur ultima“. – „Naděje umírá poslední.“
Autor: Šimon Ságner
