Kdo z vás se někdy nepřistihl, že si v hlavě formuluje odpověď nebo reakci, místo aby skutečně poslouchal, o čem druhý zrovna mluví? Možností, jak v rozhovoru uniknout ze setkání s druhým, je ovšem mnohem víc, a děláme to z různých pohnutek všichni. Dialog je totiž náročná disciplína, které se podvědomě bráníme, a ne každá konverzace je tak skutečným rozhovorem.
Většina toho, co nazýváme „špatnou komunikací“, není projevem neschopnosti, ale spíš důmyslnou ochranou integrity našeho „já“. Skutečný dialog je totiž potenciálně nebezpečný. Riskujeme v něm, že nás druhý ovlivní, zpochybní, nebo že uslyšíme něco, co nechceme. Spíše než o neznalost komunikačních technik – které jsou nakonec jen funkční stránkou celé věci a dají se celkem snadno naučit – jde o etickou a spirituální otázku, která směřuje k podstatě našich motivů. Zatímco diskuze má být doslova otřesem, rozbitím argumentů na fragmenty a vést k analýze, podstatou dialogu je setkání. Jeho primárním cílem není ani shoda, ani kompromis, ale odkrytí vztahu, aniž by se smazala naše vzájemná rozdílnost. V dialogu proto nejde o intelektuální gymnastiku, ale o vztahový děj.
Existuje mnoho způsobů úniku před dialogem: odmítání, zjednodušování, banalizace nebo různé komunikační fauly. Zaměřím se zde ale na tři existenciální mechanismy obrany, které vycházejí z filozofie.
Tím prvním je obrana před tichem. Řeč je v takovém případě jen hlukem, kterým se snažíme vytěsnit ticho. Jde často o jakousi vatu, recyklované fráze, které Flusser nazývá konverzačním tlachem. Jím a dalšími pokleslými formami komunikace se snažíme překlenout možnou konfrontaci s prázdnotou. Koukolík jde ještě dál a nazývá to žvaněním – řeč, ve které je nám skutečnost lhostejná, matou se pojmy a hloubku sugerujeme tam, kde žádná není.
V dialogu dáváme v sázku svá přesvědčení a předsudky, proto se naše mechanismy snaží vytvořit obranu před změnou. Gadamer tvrdil, že skutečný rozhovor není jen o výměně informací, ale o ochotě k proměně. Můžeme si uvědomit faktický omyl, konfrontovat se s vlastním sebeobrazem nebo i s tím, že druhý se najednou jeví jinak, než jak jsme si ho dosud vykreslovali. To je samozřejmě nepříjemné a tak jsme konverzací vtahováni do přesvědčování, hledání chyb nebo udílení rad, abychom si upevnili vlastní identitu.
Ke všem těmto způsobům komunikace nás někdy může vést také obrana před odpovědností. To neznamená jen hájení pravdy, ale i schopnost nechat na sebe dopadnout tíhu toho, co nám druhý říká. Abychom to unesli, potřebujeme znát své osobní limity. Právě díky nim s druhým nesplyneme a můžeme se střetávat s tím, co je v něm jiné. Není vždy v našich silách čelit těžkosti druhého, ale pokud na to kapacitu máme, můžeme i bez mnoha slov zažít dialog.
Dialog bezpodmínečně vyžaduje spoluúčast druhého. Je totiž jen nabídkou k setkání a nedá se uskutečnit bez oboustranného zájmu. Proto i poznání, že to tady a teď nejde, je cennou zkušeností i zprávou. Když přemýšlíme o dialogu, nejde o komunikační techniky, které by naopak mohly vést spíš k manipulaci a objektivizaci druhého. Vnímejme dialog spíše jako duchovní disciplínu a postoj vnitřní otevřenosti – k tichu, proměně i odpovědnosti vůči sobě i druhým. I když se neshodneme, zjistíme, jak si zrovna ve vztahu stojíme.
