„Já jsem soběstačná. V těchhle letech je to vlastně to největší, co můžu mít.“ Tak se při novoročním bilancování nechala slyšet Jiřina Bohdalová. Zajisté, čtyřiadevadesátiletá herečka se na svůj věk těší neobyčejnému zdraví a kondici. Svým vyjádřením ale oživuje palčivou otázku, jak vypadá hodnotné stáří nebo vůbec lidský život.
Uvedené vyjádření bezpochyby vystihuje velmi rozšířenou představu, že soběstačnost je důležitou, ne-li ústřední hodnotou lidského života. Jedná se o schopnost sám se o sebe postarat, obléct se, najíst se, dojít, kam potřebuji. Ale současně je řeč o samostatnosti ve smyslu „myslet sám za sebe“. V tomto ohledu má soběstačnost blízko k autonomii – jednoho z důsledků liberálního či obecně moderního individualismu. Autonomie vyžaduje, abychom sami určovali svůj život, byli jeho pány.
Německý sociolog Hartmut Rosa ve své knize Rezonance poukazuje na blízkost této autonomie s dnes nadužívaným slovem „autenticita“. Rosa se ptá: Jaký život je dobrý nebo úspěšný? Současný člověk podle něj odpovídá tím, že si sami určujeme svůj život (autonomie) na základě správných měřítek – schopností vlastní seberealizace (autenticita). Vzápětí pojmenovává Rosa problém takového přístupu k životu: „Naráží to na praktický problém, že jednotlivci sami nejsou schopni jasně definovat své vlastní ‚vnitřní jádro‘, které se ukazuje být nejen neuchopitelné, ale také zcela evidentně proměnlivé.“
Soběstačnost jako kritérium dobrého či smysluplného života je zkrátka zavádějící. Copak člověk odkázaný na pomoc druhých, ať už tělesně, psychicky či duševně nemohoucí, žije méně hodnotný život? Aby nedošlo k nedorozumění, možnost být soběstačný v tom smyslu, jak o tom hovoří Bohdalová, je skvělá a všem přeji, aby se takové kondici mohli těšit. Nicméně realita je často odlišná a podobné výroky zesilují klamné přesvědčení, že soběstačnost či autonomie jsou vrcholnou metou člověka, a to i v pokročilém věku či neregulérním stavu.
Schmitzová: Soběstačnost není měřítkem hodnoty života
Alternativní pohled nabízí ve své knize Jaký život je hoden žití? filozofka Barbara Schmitzová. Podle ní je představa lidské autonomie nepravdivá. Hovoří o střízlivější „sociální autonomii“, která zohledňuje skutečnost, že jsme sice do jisté míry soběstační, ale pouze v nám daném sociálně-kulturním kontextu. Schmitzová, která se zabývá především postižením, ukazuje, jak škodlivé je, když se soběstačnost stává měřítkem lidské hodnoty. Varuje před již ustálenými zavádějícími normami, které se k hendikepovaným či vážně nemocným vztahují, ať už přímo, nebo nepřímo (jako uvedený výrok Bohdalové).
Jak se tedy radovat ze zdraví, aniž by to bylo problematické? Zmínění soběstačnosti je na místě. Sporné se mi jeví označovat ji za největší přednost, vždyť mezi soběstačností a smysluplností života není rovnítko. Tak vysoké umístění soběstačnosti po mém soudu vyvěrá z rozšířené představy, že nechceme být svým bližním či komukoli dalšímu na obtíž. Přitom takový přístup má zcela reálné negativní důsledky – bývá to kupříkladu častým argumentem pro legalizaci eutanazie. (Pomiňme teď skutečnost, že v jistých ohledech může být lidské utrpení natolik nesnesitelné, že dobrovolné ukončení života může být adekvátní cestou.) Zmiňují to opakovaně celebrity i politici, soustavně kupříkladu prezident Petr Pavel, který prý nechce být svému okolí přítěží. Takový přístup však v první řadě degraduje život těch, kteří být přítěží chtě nechtě musí – ať už zmínění postižení či těžce nemocní.
Nebát se být na obtíž
Vůbec takový přístup přepíná individualismus a vede do propasti samoty a vykořeněnosti. Ne nadarmo dle zkušenosti Violy Svobodové, dlouholeté primářky brněnského Hospice sv. Alžběty, je volání po eutanazii často volání osamoceného po pomoci, po společenství. „Co když je nakonec smyslem naší existence být druhým na obtíž?“ zamýšlí se jinde filozofka Tereza Matějčková. „Mějme odvahu být na obtíž,“ formuluje ve svém eseji a dodává (v duchu Schmitzové), že náš život není hodnotný, jen když je člověk prospěšný či užitečný.
Zpět k položené otázce, která, jak se ukazuje, není tou nejdůležitější. Problém nespočívá v tom, jak se radovat ze zdraví, nýbrž proč se nebát závislosti na druhých. Totiž radovat se z možnosti opřít se o druhé a – ano – dovolit si být přítěží. Naším východiskem je totiž daleko spíše než soběstačnost zranitelnost, v níž potřebujeme zakusit objetí. Pevně věřím, že tuto intuici máme hluboko v sobě.
Proč jinak by nás dojímal příběh ochrnutého boháče Philippa a jeho ošetřovatele Drisse v kultovním filmu Nedotknutelní? Není to přece snímek o heroické soběstačnosti, ale naopak o soucitném a humorem protkaném spolehnutí se na druhého. Philippe se stává dotknutelným. Lidský život přece neztratí svou důstojnost ve chvíli, kdy přestává být soběstačný. Ztrácí ji tehdy, když přestává být nesený druhými.
