V době, kdy se vztahy zjednodušují na dohody bez závazků, přichází z Vatikánu text, který to celé obrací naruby. Nový dokument chválí monogamii, věrnost a „jedno tělo“ jako odvážnou odpověď na vztahovou nejistotu dneška.
Vatikánské Dikasterium pro nauku víry vydalo z rozhodnutí papeže Lva pozoruhodný dokument nazvaný Una caro(Jedno tělo) s podtitulem Chvalozpěv na monogamii. Text čítající 156 odstavců nese zřetelný otisk pontifikátu papeže Františka – jeho způsobu uvažování, stylu vyjadřování i obrazného jazyka. Nechybí v něm ani odkazy na světovou poezii a prózu.
Dokument pojednává o hodnotě manželství jako jedinečného vztahu a prostoru vzájemné sounáležitosti. Na rozdíl od starších textů na toto téma volí uvolněnější a srozumitelnější způsob přemýšlení, který dnešnímu člověku výrazně pomáhá porozumět tomu, co mu chce církev o vztazích sdělit. Nejde jen o úvahy nad smyslem partnerského vztahu muže a ženy, kteří si volí společnou cestu životem i do věčnosti, ale také o reflexi sexuálního života partnerů. Ten tu není vnímán pouze jako prostředek k plození dětí, nýbrž i jako prostor prohlubování manželské lásky a duchovního života.
Text se dotýká i jiných forem soužití, než je manželství – polygamie, polyandrie či polyamorie, která podle dokumentu zažívá zejména na Západě určitý vzestup. Na pozadí těchto fenoménů vystupuje otázka, zda ústup manželství nesouvisí s bagatelizací nevěry, vysokou rozvodovostí a křehkostí mezilidských vztahů. Svoji roli zde bezpochyby sehrávají i internet, sociální sítě a část médií či filmové produkce, které zpochybňují smysl trvalého svazku dvou lidí. Výrazným rysem spirituality papeže Františka je však naděje, že lidé – i mimo církevní prostředí – stále touží po jednom jedinečném „Ty“, k němuž už nikdo další nepřibude a s nímž budou nést radosti i tíhu života až do konce.
Pozitivní a nadějný tón dokumentu se promítá také do oblasti intimního života. Jako by bylo do člověka hluboko vepsáno, že touží po věrnosti, čistotě a bezpečí úplného darování sebe druhému – duchovně i tělesně. Je zřejmé, že tyto ideály se ne vždy daří naplnit. O to naléhavější se pak jeví otázka, zda jsou tyto hluboké touhy snazší, nebo naopak složitější v mnohovrstevných a proměnlivých vztazích, jaké nabízí polyamorie či volná partnerství.
Těžko říci, zda má manželství v křesťanském i sekulárním prostředí skutečně tak špatnou pověst, jak se někdy tvrdí. Nóta o „jednom těle“ však působí jako povzbuzení, aby lidé své sny o manželství a společném životě dvou lidí nevzdávali. Svazek dvou osob tu není chápán jako kalkul, společenský výtah ani pragmatický projekt. Slova o „jednom těle“ připomínají, že od určité chvíle člověk nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhého – a že se stává jeho součástí.
Papežové František a Lev v textu zúročují svoji dlouholetou kněžskou zkušenost s lidmi, kteří ve vztazích zápasí, selhávají i znovu vstávají. Když se říká, že téma šestého přikázání patří ve zpovědi k nejčastějším, ukazuje to, jak hluboce jsou naše životy prostoupeny tělesností, vášní, láskou, ale i zradou, nevěrou a nenávistí. Dokument o monogamii proto není mravní příručkou. Je pozváním k poctivému přemýšlení o tom, co pro nás partnerské vztahy znamenají a jak bychom je chtěli v nejhlubší vrstvě svého života žít.
