Ze všech stran teď slýchám výzvy k tichu a ponoření se do sebe. „Je přece advent a ten vás k tomu přirozeně vede,“ říkal onehdy v rádiu nějaký teolog. Nebyl jediný, kdo uděloval takové rady, jak trávit správně adventní dobu. Přijde mi to nefér. On i ti ostatní rádcové už vědí, co bude na konci, ale většina lidí to netuší. A také se obávám, že většina lidí ani k žádnému konci, vyvrcholení nebo nalezení toho tajemství Vánoc vlastně vůbec nedospěje.
Nic proti ztišování a noření se do sebe. Mám to ráda. Ale jsem v tom už cvičená a vím, s čím se mohu potkat. Co ale může čekat v konci ztišování a usebírání se člověk bez zkušeností? Co vlastně je tím vánočním pokladem, tajemstvím, zjevením? K čemu, k jakému cíli tato cesta vede?
Když jsem byla dítě, vrcholem Vánoc pro mne byly dárky pod stromečkem, slavnostní atmosféra doma a to, že jsem nemusela do školy. Kvůli tomu jsem byla o adventních dnech hodná, snažila se nezlobit, neodmlouvat, nelhat a ani nemlsat. Vidina odměny byla mým motivem to všechno zvládnout a prožít takový kajícný advent. Žádné rozpustilosti, žádná zábava a mikulášské čokolády jen na příděl. V čem je to usebírání a ztišování jiné? Podle mne v tom, že nevíme, co nás čeká. Když tedy pominu dárky pod stromečkem, slavnostní domácí atmosféru a pár dní volna, co vlastně naleznu na konci svého tichého adventu? Co si od toho slibujeme?
Když pak o Vánocích stojíme zmrzlí v nějakém kostele a koukáme se na jesličky, co máme prožívat? Většinou jsou ty vystavované betlémy strašné kýče a nic moc ke kochání na nich nebývá. Malé děti si na nich opakují poznávání zvířátek a my jim ještě šeptáme, že to miminko, co leží na sterilně vyžehleném bílém ubrousku, je Ježíšek. Co dál? Mělo to naše ztišování a usebírání s tímhle miminkem něco společného? Jde nám v těchto pasivních aktivitách o hledání Boha? Nebo co vlastně hledáme, co čekáme, že se stane?
Všechny ty adventní kalendáře, věnce a svíce jsou přece pomůckou k přečkání temných dnů do Vánoc. Odpočítáváme den za dnem, týden za týdnem, kdy už to konečně bude. Temné dny známe všichni, ale Vánoce neznáme. Narozené miminko s jakýmsi dojemným příběhem samo o sobě odpovědí není. Boží odpovědí na naše tiché volání je to, že vyvolá lásku a soucit z našeho vlastního srdce. To je síla nenápadně ukrytá v nitru každého člověka, často jen sám Bůh ví, že tam je. Bodejť by nevěděl, to on ji tam vložil.
Je to prosté i rafinované zároveň. My k němu voláme, mlčíme před ním, čekáme, žádáme, aby se ozval a něco řekl, nějak napravil náš život, zahnal chmury, starosti a bolesti a on? Pošle na svět to nejbezbrannější stvoření na světě – novorozeně. A my? Hned běžíme a neseme dvě kožičky, krajáč mlíčka, mísu vajec, vánočku a berana. Zpíváme mu, aby se mu hezky spalo, dáváme do všech možných sbírek na chudé a opuštěné, protože náš soucit a naše láska se tím probudila. Je to tajemství Božího zacházení s námi lidmi.
Co dál? Co s tou probuzenou láskou, aby zase neusnula nebo abychom na ni nezapomněli jako na svá novoroční předsevzetí?
Netroufám si obecně radit, ale troufám si vás vyzvat, abyste ve ztišování neustávali. Abyste vešli v přímou osobní komunikaci s dárcem lásky, s Bohem samým. Chtějte, aby s vámi mluvil. Hledejte jeho vzkazy. Je to dobrodružné, je to dojemné, je to skutečné.
A pak můžeme mít Vánoce po celý rok. To jsme vždycky chtěli!
