V knihkupectví jsem narazila na větu, která slibovala pokoj výměnou za ignorování negativity. Chvíli jsem jí téměř uvěřila. Pak jsem si uvědomila, že skutečný klid nepřichází útěkem od bolesti, ale pojmenováním pravdy – milovat spravedlnost a odmítat zlo.
Seděla jsem ve svém knihkupectví u počítače, projížděla facebook a trochu se nudila. Zákaznický nával už dávno pominul a zhruba za hodinu budu moci zavřít a jít domů. Tedy ne přímo domů, protože ještě musím na poštu – poslat jednu zásilku a vyzvednout druhou.
To znamená, že si tam pěkně vystojím celé dvě fronty. Odeslat i přijmout balíček totiž jedna poštovní úřednice nezvládne. Budu potřebovat dvě, každou u jiné přepážky.
„Musím si vzít s sebou něco na čtení,“ napadlo mě. Předem jsem se připravovala na nudnou a otravnou hodinku.
Můj zrak klouzal po různých příspěvcích, zaujaly mě dvě tři hezké přírodní fotografie – a pak jsem narazila na následující výrok: „Čím méně budeš reagovat na negativní věci kolem sebe, tím klidnější a radostnější tvůj život bude.“
Nápis byl vyveden bílou kurzívou na bledě modrém pozadí a vypadal tak nějak nenápadně. Nevím, proč mě zaujal právě ten. Zamyslela jsem se, jestli s ním mohu souhlasit – jestli by to pro mě byla pravda.
Na první pohled bych málem přikývla. No jistě, přece nemá smysl pořád řešit problémy světa. Jejich důležitost pomine hned, jak se objeví nové. Mnoho z nich nebude vůbec potřeba řešit. Jenže v tomhle rozpoložení jsem spočinout nedokázala. Něco mi na tom nesedělo. Ne, takhle to přece necítím. Takhle se to říct nedá.
Co by mi znělo správně? Vždyť skutečně není nutné se zabývat všemi bolestmi a křivdami kolem nás. No ano – všemi ne. Ale některými přece člověk zabývat musí.
Pokoušela jsem se vzpomenout si na nějaký biblický verš, který by mi dal vodítko. Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že by ignorováním potíží a bolesti bylo možné získat pokoj a radost. Možná krátkodobě a povrchně ano – ale to by přece neměl být cíl člověka na zemi.
V paměti mi náhle vyskočil verš o Ježíši, který miloval spravedlnost a nenáviděl hřích. A právě proto byl pomazán olejem veselí. Ach ano, tohle jsem si potřebovala připomenout.
Ne ignorování zla, nespravedlnosti a nepřátelství, ale zaujetí správného postoje je ta cesta. Člověk má rozlišovat, na co hledí, a pak naplno milovat i naplno nenávidět – milovat to, co je správné, spravedlivé a čestné, a odmítat to, co stojí na opačném konci stupnice.
Nejde tu samozřejmě o lidi, ale o jejich skutky – o dobro nebo zlo, o spravedlnost nebo hřích.
Jak se postupně čím dál víc rozmazává hranice toho, co je pravda – a jestli vůbec něco takového ještě existuje – je čím dál těžší zaujímat jednoznačné postoje. Ale je to nutné. Pokud si nejsme jisti, co si o něčem myslíme a jak to hodnotíme, zůstáváme v nejistotě. V každé situaci, kdy se musíme rozhodnout, pak znovu a znovu zvažujeme všechny okolnosti, hledáme, čemu věříme a proč, a zkoumáme, na kterou stranu se postavit.
Když víme, že milujeme nebo nenávidíme, máme jistotu – a ta přináší radost a lehkost.
A co že vlastně sliboval ten nápis na bledě modrém pozadí? Nejsem si jistá, že to tak funguje. Pro pokoj a radost potřebuju milovat spravedlnost a nenávidět hřích.
