Prožíváme velikonoční týden, podle řady křesťanů nejvýznamnější část roku. O čem dnes mluvit? Co glosovat? Jaká aktuální událost by mohla zastínit skutečnost, že Ježíš z Nazareta řečený Kristus zemřel na golgotském kříži, aby vykoupil lidstvo z jeho vin?
Nenajdeme takovou. Zůstaňme tedy u samotné události Kristova ukřižování. Jak mu rozumět? Jak je vnímat?
Většina křesťanů tady připomene slovo vykoupení. Ano, vyznáváme s apoštolem Pavlem, že nás Kristus vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe. Jsme ospravedlňováni zadarmo Boží milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Pokud jste křesťany žijícími v církvi a s církví, asi jste na podobné formulace zvyklí. Pravděpodobně vás ani nenapadne tyto výroky nějak blíž zkoumat či zpochybňovat. Zkuste je ale použít v rozhovoru s člověkem, který vyrůstal a žije mimo církev! Pravděpodobně vůbec nepochopí, o čem mluvíte; já alespoň takovou zkušenost mám. Bude se na vás dívat, jako byste spadli z višně. Jaké vykoupení? Co to má znamenat? Nějaké kšefty? S kým? Komu co za co? A proč? Aby za mne někdo něco platil? Aby za mne někdo umíral? Tomu nerozumím a hlavně, o nic takového nestojím!
Ty otázky se ale neobjevují jen v kontextu současné doby, narazíme na ně i v Písmu samotném. Starý zákon o vykupování mluví často, souvisí to s kulturou tehdejších časů. Na to navazují epištoly, které s tímto slovem hojně pracují. Evangelia jsou ale skoupější. O výkupném mluví Matouš na jediném místě, jednou i Marek. Lukáš zmiňuje vykoupení čtyřikrát, Jan ovšem jakoby nic takového vůbec neznal. Trochu málo na tak významné téma! A člověk se ptá: Jde v případě vykoupení o skutečnost, nebo o ilustraci?
Představa vykoupení, jak ji mají někteří křesťané dodnes zažitou, je dílem zakladatele scholastické teologie Ansema z Canterbury. Reformace, která se jinak ke scholastice stavěla nanejvýš rezervovaně, tento Anselmův způsob výkladu prakticky přejala. Tehdy ovšem lidé pojmu vykoupení ještě rozuměli. Dnes je tomu jinak a člověk se potřebuje ptát, co se na Golgotě skutečně odehrálo. Proč Kristus umíral na kříži? Aby někomu něco zaplatil za lidský hřích? A komu? Ďáblu? Tak si to přestavoval zmíněný Anselm. Ďábel je ale pouze padlý anděl, stvořená bytost, Pánu Bohu není partnerem ani v nejmenším. Sobě samému? A proč by to dělal? Aby dostál nějaké obecné spravedlnosti, které i Hospodin podléhá? Nic takového neexistuje. Tak si realitu představovali řečtí pohané, Aristoteles, Platón. Měli za to, že viditelný svět je jen odrazem nehmotného, ale tím reálnějšího světa ideí, to ale není biblický pohled, jakkoli církev se platonismem nechala ovlivnit velkou měrou. Ohlasy platónského myšlení najdeme i v Písmu samotném, to ale není důkaz pravdivosti těchto představ! Apoštolové je používali jako ilustrace, protože byly tenkrát obecně srozumitelné, nejde ale o nic víc než právě jen o ilustrace.
Na podivnost Asnelmovy interpretace vykoupení upozornil už brilantní myslitel dvanáctého století Petr Abélard. V Kristově sebeoběti viděl především obrovský vykřičník Boží lásky k člověku. Kristus na sobě samém ukázal, jak daleko je Bůh ochoten zajít ve své lásce k lidem, ke mně, k Tobě. Tento způsob chápání Kristova kříže mimo jiné výrazněji spojí Golgotu s Betlémem, kříž s jeslemi. Protože tím podstatným krokem na cestě záchrany člověka bylo už vtělení, Boží ztotožnění s člověkem, ba s jeho hříchem. Bůh se stal jedním z nás. Svým narozením v lidském těle i svou smrtí na kříži ukázal, jakou cenu pro něj máme. Kvůli nám se na kříži zříká sám sebe, sám sebe opouští. Ničí a ruší tak nejen lidskou smrt, ale i lidskou osamělost. Od toho okamžiku už nikdo z lidí nemusí zůstávat opuštěný.
Dnešní doba nechápe vykoupení ani zástupnou oběť, velmi silně ale vnímá problém osamění a nezájmu. Velikonoce připomínají, že Bůh do naší samoty vstupuje. Aby nám sílu a opravdovost svého zájmu věrohodně projevil, abychom si ji mohli alespoň trošku představit a prožít, byl ochoten zaplatit tu nejvyšší cenu. O tom mluví Velikonoce.
Za Rádio 7: Petr Raus
