Téma žen opět otřásalo veřejným prostorem, když se letos k poslaneckým mandátům dostalo šedesát sedm z nich. Zastoupení žen ve vedoucích pozicích je dobře známou kontroverzí i v církevním prostředí. A přitom by to možná mělo být jako ve flamencu – tanci, v němž se mužská rozhodnost a ženská hrdost střetávají i doplňují. Každý má svůj krok, svůj rytmus, svůj prostor – a skutečná harmonie vzniká, jen když tančí spolu.
Zdá se však, že v historii i v současnosti je prostor vymezen pouze pro muže a jeho sebevědomí. Ilustrativním příkladem této teze může být Jiřský klášter, který je nejstarším klášterem v Česku a nachází se v areálu Pražského hradu. Nebyl mužský – byl to domov sester benediktinek. K papeži si jej šla vyprosit žena, princezna Mlada, která byla jeho první abatyší. Abatyšemi byly Přemyslovny a z titulu svého úřadu doprovázely královny ke korunovaci.
V pamětní knize svatojiřských kanovníků však vidíme, že ženy byly pro těchto devět mužů velkým problémem. Jednak se na kolegiu řeholnic domáhali plateb, pak jim neustále připomínali, že oni byli s kostelem ustaveni o čtyřicet let dříve. Teologické téma spisu se dotýkalo věrnosti, přičemž věrnost Adamova, jak se dá citovat, byla otřesena. Kdyby nebyla, mohl zvítězit nad hadem, ženou a vlastním pokušením. Arnošt z Pardubic dal raději všechny ženy v klášteře do klatby – ženy byly hrdlem pekla.
Jiřský ženský klášter pak nepřežil josefínské reformy a získalo jej vojsko – a od vojenského eráru se vine nit až k poslední úpravě, která probíhala v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. V současnosti se chystá oprava kláštera znovu a bylo by moc pěkné, kdyby se spolu s ní vrátila na Hrad ženská stránka. Ženám totiž na Hradě jako by odzvonilo.
Spolupráce mezi ženami – první krok k úspěšné spolupráci s muži
A nejen na Hradě – dlouho tomu tak bylo i ve sněmovně. Mužské ego se zatřáslo, když se letos ve sněmovních volbách k poslaneckým mandátům dostalo šedesát sedm žen, což je třetina poslaneckého kolegia, o níž politologové mluví jako o parametru změn. Do Sněmovny poslala ženy vysoká volební účast a nesporně také kampaň, která upozorňovala na nevyhovující proporce. Odcházejícím poslankyním se vytýkalo, že ženský mandát označovaly za těžko vykonavatelný, protože se jednání a podoba schůzí nedala dopředu předpokládat.
A teď by právě jim všichni mohli děkovat, protože ukázaly, jak je možné se účinně bránit. Začaly o roli žen mluvit, získaly mužské hlasy, vytvořily iniciativu, o níž v několika větách, možná celém odstavci letos mluvil i pan prezident v projevu při státním svátku ve Vladislavském sále. Ve své aktivitě www.modernisnemovna.cz ženy pokračují už mimo mandát.
Otázkou zůstává, zda se ženská část sněmovny nebude považovat za Vlastino vojsko z Děvína. Berte to jako nadsázku, však je to mýtus. Pravdou ale je, že většina zákonů si vyžaduje pochopení a spolupráci obou pohlaví. Marie Jílková, Lucie Potůčková a Martina Ochodnická, dříve zmíněné poslankyně, mluvily o tom, že je třeba „nakoupit muže“, a dokazovaly svůj vliv dobrou spoluprací s kolegy. To bude velký úkol i pro nadcházející období, aby se napříč volebními uskupeními dovedly ženy domlouvat a byly kompetentními spolupracovnicemi mužů při vyjednávání.
Jedna ze starších poslankyň, jež opakuje mandát, moudře poznamenala, že se už v minulém volebním období povedlo snížit rivalitu žen navzájem mezi sebou. Narůstající počet žen dává naději na ukončení bojů o nadvládu nad kolegyněmi – a to je prvním krokem k dobré spolupráci.
Ženy v církevních rouších
To, co se relativně dobře daří v zákonodárném sboru, se ale úplně nevede v církvích. Někde opakovaně diskutují o roli ženy v církvi a společnosti jen muži a k žádné kooperaci se to neblíží. Konzervativní americký vliv sílí – vymezuje ženy do druhé řady pomocí všech biblických textů a jejich jednostranných výkladů.
Jinde už mají zdánlivě hotovo – boj žen o uplatnění a boj o rovnocennost přinesly nové poměry. Nahrála tomu i nouze o muže. To vše vyneslo do služby ženy. Jistě, jsou tu i správné a přirozené motivy, protože povolání nemá pohlaví, a úloha ženy vedle mužů je v biblických textech bez diskuse. Nicméně skutečnost, že se ženy oblékají do církevních rouch jako muži, není úplně ideální. Ženy berou původně mužské úřady a berou na sebe jejich atributy a možná i styl. A to je chyba. To ženám i církvi nakonec škodí. Žena by měla zůstat ženou ve všem.
Skoro se nabízí myšlenka, že by si ženy měly mít právo přizpůsobit roucho či šaty své roli, aby lépe odráželo jejich identitu, jinakost a krásu. Vzpomeňme na rektorku Milenu Králíčkovou: její hubertus a kožešinový límec se stal záminkou ke kritice, která ji srazila – že na to prostě nemá. Vidět hráškově zelenou kleriku ve Westminsteru mi však ukázalo, že hranice se dají posouvat. Funkce vykonávaná ženou bude a musí být jiná, má jít dál než jen nahradit muže.
Nemá být jen jiným mužem. To by bylo málo, to je malá ambice. A k tomu, co nemůže dělat, by měla mít odvahu přizvat si muže, získat jej ke spolupráci. Perfektně to ukázala situace při posledním jednání Sněmovny: když předsedkyně zabránila panu Babišovi a Okamurovi vystoupit, kryl jí záda pan Bartošek, nejzkušenější místopředseda. Přestože mohl sám díky své nestrannosti celou věc elegantně vyřešit, nechal paní Pekarovou jednat a pouze ji podpořil. Myslím si, že právě takový přístup je klíčový.
Abychom si to dovedli lépe představit, vybavme si španělské flamenco – tanec, ve kterém je proti dominanci muže nezastupitelně také přítomna dominance ženy. Tento pohyb dobře demonstruje, co to je rozhodování žen o ženách ženským způsobem. Ženy jsou partnerky – někteří při tanci klopí oči, protože je krása vyzývavá, jiní si jsou vědomi ženské i mužské bolesti, která k flamencu i k životu ve společnosti nerozlučně patří.
Pokud je společenský život a politiku možno také připodobnit k tanci, pak je třeba takovému flamencu dát prostor. Jednou povede on a podruhé ona. A někdy budou společně, kajícně a vítězně na parketu rýsovat a vydupávat společnou cestu v rytmu klapajících kastanět. To bych si přál!
