Často se mi stává, že se na něco zaměřím – ani nevím proč, ale najednou si toho začnu víc všímat. Třeba tatínků jdoucích po chodníku a vedoucích za ruku malé chlapečky, nebo maminek vezoucích kočárky s dvojčaty. A pak je vídám pořád a všude.
V létě jsem takhle všude kolem sebe začala vídat skutky milosrdenství. Vždycky jakoby náhodou jsem zahlédla, jak někdo u okénka kupuje jídlo pro druhého, nebo jak se dobře oblečený mladík sklání k otrhanému bezdomovci žebrajícímu před luxusním obchodem, podává mu bagetu a přeje dobrou chuť.
Když jsem byla svědkem takové situace poprvé, měla jsem za to, že jde o něco výjimečného. Moc se mě to dotklo. Říkala jsem si, že možná to není tak řídký jev, jak jsem si myslela. Třeba se to děje častěji – jen jsem si toho dřív nevšímala. Zaměřila jsem se na podobné situace a zpozorněla tam, kde se prodává jídlo, kde je větší koncentrace žebráků nebo lidí v nouzi – a opravdu jsem viděla.
Třeba když starší, dobře oblečená paní koupila kelímek kávy v pojízdném stánku na kraji parku a nesla ho opatrně, aby ho nerozlila, k lavičce, na níž seděla zbědovaná stařenka. Jak předání proběhlo, jsem neviděla – bylo mi hloupé na ně zírat. Každá taková situace mě ale zahřála u srdce. Posiloval se tím můj pocit, že žiju v dobrém světě, kde se lidé k sobě chovají hezky.
Pak jsem se potkala s jedním známým, který měl své pozorovací filtry nastavené úplně jinak – řekla bych, že přímo opačně než já. Všude a ve všem kolem sebe viděl jen zlo a špatnost. Podle něj chtěl každý jen někoho okrást a podvést, nikdo to s nikým nemyslel poctivě ani opravdově. Za každým dobrým skutkem se podle něj skrývalo temné pozadí – nečisté motivy, ziskuchtivost nebo proradnost. Nic nebylo pravdou, protože pravda podle něj neexistovala.
Všichni lidé byli jen oklamané ovce, neznalé toho, jak to „doopravdy chodí“. Samozřejmě pouze on – a snad ještě pár stejně bystrozrakých vyvolených – znali skutečnou realitu. Po pěti minutách rozhovoru s ním jsem si připadala vyřízená, jako bych skládala metrák uhlí. A taky jsem se cítila ponížená a zahanbená – jako když jsem se ve třetí třídě zapomněla naučit nazpaměť básničku a paní učitelka mě vyvolala k tabuli.
Takhle jsem hloupá? Tohle všechno nevidím a nevím? Na krátkou chvíli se mi zdálo, že na svět padl šedivý závoj a zakryl všechny ty veselé barvy, které jsem předtím tak zřetelně vnímala. Najednou se všechno zdálo rozostřené, šedivé, špinavé a ubohé. Snesla se na mě velká tíha.
Otřásla jsem se děsem. Tak v tomhle on žije? V takovém bezútěšném, šedém světě žijí tihle lidé? Tím se mi vysvětlovala trpkost, hořkost a zloba v tónu jeho řeči. Mé námitky, že já kolem sebe vidím i jiné věci, jiné situace, jiné lidi, odmítl mávnutím ruky a pohrdavým uchechtnutím. Jestli to bylo kvůli mé naivitě, nevyvolenosti nebo neochotě přijmout jeho vidění světa, nevím.
Možná jsem naivní. Zcela jistě všechno nevím. Nepopírám, že i zlo aktivně působí a že není všechno zalité sluncem. Ale lépe se mi žije ve světě, kde si lidé navzájem pomáhají a jsou k sobě laskaví. Motivuje mě to vidět naši planetu jako krásné, dobré místo – a také se tak chovat k ostatním.
