Venezuelská politička a zároveň katolička María Corina Machado (nar. 1967) se stala nositelkou Nobelovy ceny míru. Nobelův výbor ji ocenil za „neúnavnou práci při prosazování demokratických práv venezuelského lidu a za boj za dosažení spravedlivého a mírového přechodu od diktatury k demokracii“.
Machado se od svého vstupu do politiky otevřeně vymezuje vůči bývalému venezuelskému prezidentovi Hugu Chávezovi i jeho nástupci Nicolási Madurovi. Chávez vyrůstal v katolickém prostředí a původně chtěl být knězem, v závěru života se však od víry odvrátil. Maduro byl rovněž vychován v katolickém duchu, později se zajímal o hinduismus a inklinoval k protestantismu. Machado se naproti tomu hlásí k římskému katolicismu. Je rozvedená a má tři děti.
Podobně jako v mnoha jiných latinskoamerických zemích i ve Venezuele tvoří křesťané naprostou většinu voličů. Až 96 % obyvatel se hlásí ke křesťanství (82–84 % ke katolicismu, 10–12 % k protestantismu, zbytek tvoří lidé bez vyznání).
Machado opakovaně zdůrazňuje, že její náboženské přesvědčení se příliš nepromítá do politických postojů. Sama sebe označuje za zastánkyni politického středu a důsledně se vymezuje vůči socialistické a populistické politice, která se nezdráhá použít násilí.
Diktátorský režim současného prezidenta Madura (a do jisté míry i jeho předchůdce Cháveze) staví svou kampaň na „podpoře chudých“ a rozsáhlém zestátnění klíčových odvětví – těžby ropy, zemního plynu či nerostných surovin. Paradoxně tak z kdysi prosperující země učinil stát chudoby a závislosti, v němž obyvatelé spoléhají na vůli vládce. Takový druh chudoby nepřináší vědomí lidské důstojnosti ani prostor pro rozvoj.
Velkorysé sociální programy současného i minulého režimu nejsou vedeny snahou zlepšit životní podmínky lidí, ale spíše udržet moc. Venezuela přitom disponuje největšími ropnými zásobami na světě, přesto od 70. let dramaticky ekonomicky upadá. Na současnou situaci upozorňuje i Evropská rada Evropské unie, která o Venezuele zveřejnila obsáhlou zprávu.
Nobelova cena pro Maríu Corinu Machado mimo jiné ukazuje, jak roztříštěný je katolicismus nejen ve Venezuele, ale i v dalších zemích globálního jihu. Pokud totiž ve volbách hlasují lidé, kteří se z drtivé většiny hlásí ke křesťanství, měli by do svých politických rozhodnutí promítat i vlastní pojetí víry a lidské důstojnosti.
Činí tak skutečně?
Je to otázka, která se netýká jen Latinské Ameriky. I ve střední Evropě se k moci – byť v demokratickém rámci – dostaly politické síly s krajními názory, a to i díky části křesťanských hlasů.
Politické rozhodování v době, kdy se populistické nebo extrémní myšlenky částečně překrývají s jazykem křesťanských hodnot, není snadné. O to těžší je, když se křesťané nechají oslovit silou, která má blíže k autoritářství než ke službě.
Teologie Latinské Ameriky – ačkoli jde o mimořádně pestrý kontinent – dlouhodobě tíhne spíše k levicovým postojům. Jen zřídka však reflektovala zkušenosti teologů ze zemí bývalého východního bloku, kteří utekli právě kvůli „péči“ socialistických režimů o člověka.
Postavit se moci, která hrubě porušuje lidská práva, vyžaduje odvahu i trpělivost. O to víc, pokud tak někdo činí demokratickou cestou – pod tlakem, výhrůžkami a s vědomím, že může být kdykoli vyloučen z politického života.
Osobní příběh Maríe Coriny Machado nám klade otázku, která přesahuje hranice Venezuely: Co dělat, když lidé opakovaně a dobrovolně volí populisty s diktátorskými sklony?
Jsme jako křesťané povinni vstoupit do politického zápasu o budoucnost své země – nebo se máme naučit žít v prostředí, které nás svou volbou přivádí na vlastní malou Golgotu?
Samé otázky.
