Někdy ty nejkrásnější okamžiky přijdou neplánovaně. Stačí ztratit směr, potkat laskavého člověka a vzít i drobný trapas s úsměvem.
O prázdninách, jeden den na dovolené – bylo to ve čtvrtek – jsme se jeli podívat do malebného městečka Portogruaro.
Než vyjedeme na výlet, pokaždé si o místě něco nastuduji a už předem vím, kam stojí za to se vydat. V hledáčku mám kostely, kašny, kavárny, sochy i náměstí. Na druhou stranu se ale ráda nechám i překvapit. Už několikrát jsme se „ztratili“ v uličkách a během objevování narazili na zajímavá zákoutí. Milujeme to.
Jedním z takových objevů bylo v tomto městě muzeum antiky. Najednou se vylouplo přímo před námi. Měla jsem jako obvykle nachystané fráze v italštině – před časem jsem se totiž tomuto jazyku intenzivně věnovala.
Vstoupili jsme dovnitř a hned na nás dýchla atmosféra starověku. Za okýnkem u recepce seděl už od pohledu velmi úslužný pán, který se nám snažil za každou cenu pomoci. Úspěšně jsme se domluvili a mohli se těšit na nadcházející výstavu.
Po koupi lístků však pán ještě přišel a nabídl nám, že si můžeme stáhnout aplikaci do mobilu. Bohužel nefungovala. Byl z toho viditelně nešťastný. Nakonec jsem mu s úsměvem řekla, že se budeme prostě jen kochat – a že nám to nevadí.
Šli jsme tedy obdivovat krásy antického umění, když se k nám po chvíli pán z recepce vrátil, tentokrát ještě s kolegou. Přinesli nám tištěné materiály v angličtině, prý abychom si výstavu co nejvíc užili. Bylo to od nich velmi milé. Byli starostliví, záleželo jim na nás – chtěli, abychom měli co nejlepší zážitek. Jen dodali, že po skončení návštěvy je máme zase vrátit. Poděkovali jsme a pokračovali dál.
Na konci jsme se s oběma pány rozloučili a popřáli si hezký den. Zahřálo nás to u srdce. Na tenhle okamžik budeme dlouho vzpomínat.
Když jsme pak procházeli městem, objevili jsme další zajímavou budovu. Nakoukli jsme dovnitř a viděli, že u vchodu sedí několik pracovníků u větší recepce. Vypadalo to jako další muzeum, tak jsme chtěli vejít. Ale… dveře nešly otevřít.
U vchodu bylo tlačítko. Bylo to zvláštní, ale přesto jsem ho zmáčkla a zatáhla za kliku. V tu chvíli v celém přízemí zhaslo světlo. Lidé uvnitř se polekali, já okamžitě zmáčkla tlačítko znovu – naštěstí se světlo zase rozsvítilo.
Ukázalo se, že jsme nebyli u muzea, ale u městské knihovny. S manželem jsme se potutelně zasmáli a raději rychle zamířili do vedlejší uličky. Rádi se bavíme svou – častěji spíše mou – rozpustilostí.
A o tom je život. Právě takové drobné, legrační příhody se stávají součástí vzpomínek, které nás hřejí, když na ně po čase vzpomeneme.
A co vy? Také si užíváte podobné situace na cestách? Jakou zkušenost máte s kulturními institucemi v zahraničí?
