Někdy nás k přemýšlení o sobě samých přivede až nečekané setkání. Třeba s veverkou. A možná i její tiché volání, které si nedokážeme vysvětlit.
Před pár dny jsem si uvědomila, že v novém bytě bydlíme přesně půl roku. Zatím se nám tu opravdu moc líbí. Navíc nedlouho po našem nastěhování jsem přišla na to, že jedním z našich sousedů jsou veverky. Bylo to pro mě velmi příjemné překvapení, protože mám moc ráda zvířata. A hlavně i brouky. Jsou rozkošní. Snad jediné, co opravdu nemusím, jsou pavouci. Samu sebe podezřívám, že mám arachnofobii. Mé okolí je o tom ale zcela přesvědčeno.
Jednoho dne ráno jsem šla do práce jako vždycky a na stromě hned u našeho vchodu na mne číhala veverka. Obě jsme zpozorněly. Byla nádherná. Připravila jsem si opatrně, abych ji nevyplašila, mobil k focení. Mám ho pro tyto účely téměř vždy po ruce. Upřeně jsme se navzájem poměřovaly. Bez hnutí.
Nenápadně jsem na ni namířila objektiv mobilu, doufajíc, že se mého pohybu nelekne. Nejdřív trochu zbystřila, ale když zjistila, že jsem pro ni zřejmě víceméně neškodná, nechala se fotit a řekla bych, že mi i chvilku zapózovala. Jako nějaký model.
Užívala jsem si ten moment focení, když najednou vydala takový zvláštní zvuk. Asi něco mezi morčetem a štěnětem. Jako správná milovnice zvířat jsem obojí jako malá chovala. I křečky. Ale toto bylo nezvyklý projev. Zkoprněla jsem a obávala se, aby mi náhodou nechtěla skočit do vlasů.
Srst měla výrazně zrzavou jako mé vlasy. Co když by se pak už ani nedala najít v mých přes pas dlouhých vlasech? A to vystrašilo zase mě. Pomalu jsem schovala mobil, aby náhodou neměla důvod k ataku, otočila jsem se a odešla.
Přemýšlela jsem, co to znamenalo. Měla ze mě strach? Bylo jí moje chování nepříjemné? Myslím, že jsem se i ohlédla, jestli náhodou neběží za mnou. Nebo volala na jinou veverku? V okolí jich mohlo být hned několik.
Nerada překračuji hranice, ať už se jedná o kohokoliv. Někdy se mi to ale kvůli mé rozpustilosti nechtěně podaří. Tento okamžik mě vedl k tomu, abych se zamyslela nad tím, jak se chovám k ostatním? Cítí se se mnou někdo nepříjemně? Dal by mi to někdo najevo? Doufám, že ano.
Myslím, že je to zdravé. Stejně jako se někdy zamyslet nad tím, jak se chováme k ostatním. Přemýšlíte podobně?
