Až utichne politický hluk a kampaně zmizí z ulic, nezmizí vztahy. Co zůstane po ostrých slovech a znepřátelených sousedech, kteří si dřív půjčovali nářadí nebo fandili stejnému týmu? Tenhle text je pozvánkou k zamyšlení, omluvě a možná i ke smíření – dřív, než bude pozdě.
Co bude pak, až to skončí? Podáme si ještě ruku? Budeme schopni si navzájem pohlédnout do očí? Může paměť vymazat slova, jejichž váha se usadila mezi námi? A není právě nemožnost vzít je zpět tím, co nás dělá lidmi?
Až utichnou vzedmuté emoce a opadne hladina adrenalinu, bude potřeba zase spolu normálně mluvit, zdravit se na ulici, prohodit pár slov ve frontě na poště nebo při společném čekání na zastávce autobusu.
Třeba spolu budeme sedět v jedné lavici na schůzce rodičovského sdružení, protože naše děti spolu chodí do jedné třídy. Zvládneme to? Možná spolu chodíme na hokej a fandíme stejnému týmu. Může se stát, že budeme potřebovat akutní sousedskou pomoc – odtáhnout auto, půjčit nářadí, vypomoci fyzickou silou nebo svou speciální odborností. Půjde to?
Dokážeme požádat o pomoc? Nevyřkli jsme snad slova, která zůstanou viset ve vzduchu mezi námi a otráví vzájemnou komunikaci na dlouhou dobu do budoucnosti? Co když jsme svého známého, přítele, souseda, kolegu zahrnuli do skupiny s názvem, který vypadá jako nadávka a možná jsme ho také jako nadávku mysleli. Dá se na to zapomenout?
Dokáže prach času přikrýt stopy nepochopení, urážek či nespravedlivých nálepek? A co psychické jizvy, které zůstávají – žaludek sevřený při myšlence na toho, kdo nás ocejchoval jako nepřítele – může na to čas vůbec působit?
Teď se ho tak trochu bojím a on mne asi také. Vyhýbáme se vzájemným setkáním, tváříme se, že jsme zamyšlení, když se míjíme, a koukáme se jinam, abychom se nemuseli pozdravit. Možná to tak nemyslel.
Rozvášněná atmosféra předvolebních kampaní nám umožní uvidět to nejhorší, co v sobě máme. Svou omezenost, nedůtklivost, hrubost, zbabělost. V davu stejně pokřikujících lidí se osmělíme křičet věty, které bychom v normální klidné komunikaci nikdy z úst nevypustili. A co teprve v soukromí domova ve večerním šeru, kdy nad klávesnicí ztrácíme zábrany a ťukáme slova a věty, za něž se budeme ve světle nového dne hanbit. Já jsem to tak vlastně nemyslel.
Vždyť já jsem nečekala, že si to někdo může vzít až tak osobně, jasně, že to nebylo vážně. Nedomyslel jsem, že někteří politici nebo političky mají manželky a manžely a děti a maminky a ti všichni se tváří v tvář projevům hrubosti a nenávisti mohou o své blízké strachovat.
Omluva není sprosté slovo. Omluva není radikální změna názorů. Omluva je lék na porušené vztahy. Omluva pomáhá znovu začít komunikovat slušně. Omluva nás nic nestojí kromě trochy pokory a studu. Někomu jde omlouvání slovy těžko, ale pokud jsme se někoho dotkli slovy, bude nutné to slovy zase uhladit.
Budou to asi horké chvilky, ale bude to stát za to. Žádná cena totiž není dost vysoká za možnost zdravit se na ulici se sousedem, zajít si do hospody nebo na hokej bez obav, že si ode mne odsednou, za příležitost někomu pomoct půjčením vajíčka, sirek nebo hrnku mléka a mít si kam skočit pro křížový šroubovák nebo vlečné lano.
