„Blaze chudým, blaze těm, kdo nejsou slyšet, kdo se snaží svítit skutky, které nejsou skutky pýchy,“ slyšela jsem nedávno v kostele. Kdo však je chudý a kdo bohatý? Proč nejsou někteří lidé slyšet a kde končí a začínají hranice pýchy?
Mám ráda povídku Dobře utajené housle od Miroslava Horníčka. Otec se synem sedí v autě a čekají na maminku. „Proč jí to vždycky tak trvá?“ říkají si, a přitom zvažují různé důvody. Nakonec zvítězí teorie Dobře utajených houslí. Rozhodnou se, že fintění před cestou je pouze záminka k tomu, aby se na chvíli otevřel futrál se starými houslemi, které se jejich matka naučila potají bravurně ovládat. Otec a syn pak sedí v autě a baví se úvahami nad tím, kterou asi skladbu dnes jejich maminka hraje.
Je to hezký motiv, tak proč ho nerozvést. Představme si, že…
Zatímco v autě vládne dobrá nálada, protože nedělní snídaně byla vydatná a nedělní oběd čeká upečen v troubě, v bytě za zavřenými dveřmi panuje nervozita.
Rychle, něco si na sebe hodit, šup šup tohle do myčky, tohle do botníku, ať to nějak vypadá… a rychle pod postel pro futrál. Okno! Ještě zavřít okno! Uf. Tak. A teď. Jak jsem to tehdy hrála? Na Youtube doporučovali držet tohle takhle… příště se musím podívat líp. Při žehlení to nejde, ale při vaření ano. Zítra ta půlhodinka mezi prací a kroužky k tomu bude vhodná. Takže. Nadechnout, zklidnit a…
„Dneska to vidím na Vivaldiho,“ říká syn otci.
Ale kdepak. Maminka se nedrží obecně známé klasiky a pilně cvičí jednu z Paganiniho sonatin. Ví, že času je málo, proto se snaží postupovat systematicky, aby její lekce měla co největší efekt. Ani nota nazmar. Ovšem poslední tři minuty se nedrží a jede na emoční struně chyba nechyba. Najednou není v prázdném bytě, ale v koncertní síni plné nadšených posluchačů, kteří vystáli dlouhou frontu na lístky na její koncert. Bravo! To byl nádherný zážitek, děkujeme! A ona se skromně, ale hrdě uklání, posílá pozdravy na všechny strany… Je na sebe pyšná.
Crrrr! Konec. Futrál pod postel. A teď kostel.
„Tati, proč si vlastně nikdy nejdeme poslechnout, jak mamka hraje?“ ptá se syn otce hledícího do mobilu.
„Proč, proč,“ odpoví neochotně otec. „Maminka určitě nechce, aby ji někdo rušil. Má ráda svůj klid,“ doplňuje a dál sleduje mobilní telefon. „A taky určitě potřebuje dodělat nějakou svoji práci. Kuře, polívku a tak. U toho nemusíme překážet.“
„Tak co kdybychom jí řekli, aby nám někdy zahrála? Že by udělala koncert!“ navrhuje syn.
„No, to bychom mohli, ale myslím, že o to maminka nestojí. Radši jí pořídíme nějaké nahrávky. Já je hned objednám na internetu.“
„A jaké chce? Jaké má ráda?“
„To nevím, já tomu nerozumím. Zeptám se strejdy, ať mi pro ni něco doporučí.“
Syn je stále neodbytný, ale zároveň nemá dost odvahy na to, aby odešel z auta nebo se zeptal matky přímo. Táta je dospělák. Určitě ví, o čem mluví.
„Stihla jsi všechno? Tobě to sluší. Prosím tě, potřeboval bych po obědě zařídit něco v práci a nakoupit si pár věcí. Nevadí?“
„Nevadí.“
Syn se toho chytne. „Není nutno, není nutno…“
„Tak, všechno v pořádku, všichni všechno máte, spokojenost, tak můžeme jet.“
