Když to jen trochu jde, čtu si ráno u své první kávy noviny. Odebíráme papírové, protože ladí s naší rodinnou kulturou. Dnes ráno jsem strnula u jednoho z titulků. Psalo se v něm o smyslu beznadějných věcí. Co mi to jenom připomíná?
„Mám všechno?“ uvažovala jsem polohlasem a trochu posměšně jsem si přeříkávala nejnutnější potřeby, které s sebou nesmím zapomenout vzít: klíče, mobil, brýle. No ano, to všechno mám, mohu tedy vyrazit do práce. Bez všeho ostatního bych se nějak obešla. Zabouchla jsem za sebou dveře bytu a rozrazila starobylé lítačky, které mne dělily od posledních schodů před vstupem na ulici.
Na poslední chvíli jsem postřehla, že za nimi někdo stojí. Na chodbě nemáme moc dobré světlo a sklo v křídlech dveří je neprůhledné. Když za dveřmi u poštovních schránek někdo stojí, je z něj možné postřehnout jen tmavý stín. Už bych ve svém věku mohla chodit rozvážně a ne lítat jako blázen, napomenula jsem sama sebe. S hlasitým pozdravem jsem se zaměřila na osobu, která tam stála.
„Promiňte. Nebouchla jsem vás?“ vykřikla jsem, ačkoli jsem dobře věděla, že k žádnému kontaktu nedošlo. A vzápětí jsem se zarazila a zmlkla, protože u zábradlí se opírala sousedka z bytu nad námi. Ach. Stála tam jako hromádka neštěstí a odpočívala. Možná se odhodlávala. Schody pro ni byly problém, neboť její kolena už stěží unášela váhu jejího těla. „Chcete nějak pomoct?“ zeptala jsem se. „Ne, ne, jen běžte, dobrý den,“ odpověděla mi sousedka. „Tak jo. Hezký den,“ odpověděla jsem a seběha po schodech ke dveřím z domu na ulici. Dveře za mnou zaklaply.
Dřív jsem se jí bála. V devadesátých letech s manželem zbohatli (nebo tak aspoň hleděli působit) a chovali se ke všem v domě strašně arogantně. Nikdy nikomu neodpovídali na pozdrav, kvůli všemu dělali virvál a všichni se museli přizpůsobovat jim. Když se jim něco nelíbilo, nastal teror. Protože bydlíme celá ta léta v bytě pod nimi, slyšeli jsme z jejich rodinné komunikace víc, než by si kdo mohl přát zaslechnout.
Oba manželé jsou o málo starší než já a můj muž. Rozhodla jsem se kdysi, že je budu zdravit, i kdyby mi nikdy neměli odpovědět. Pozdrav je přece moje část, odpověď zase jejich. Protože věřím, že přát dobrý den má hluboký smysl, byla jsem přesvědčená, že bych opouštěla svou úroveň, kdybych jim ho nepřála a nezdravila je. Dělala jsem to den za dnem a vedla ke zdravení i svoje děti. Když holčičky namítaly, proč mají pořád říkat dobrý den, když jim ta paní nikdy neodpoví, řekla jsem, že to není naše věc. Slušní lidé své sousedy z domu zdraví. Přijaly to a zdravily.
Nevím přesně, kdy se to prolomilo. Nepamatuju si den, kdy paní sousedka odpověděla na můj pozdrav poprvé. Je mi to taky jedno. Zdravila bych ji stejně dál, i kdyby nikdy nedala najevo, že mne slyší. Věřím ve smysl beznadějných věcí. Nebo možná věřím v naději věcí nesmyslných. Nejpřesněji řečeno věřím v naději, která nedoufá, že všechno dobře dopadne, ale věří, že některé věci má smysl dělat, i když nevíte, jak časem dopadnou.
