Některé dny jedete z kopce, slunce v zádech, vítr ve vlasech. Jiné zase šlapete do kopce proti větru a nic nejde podle plánu. Právě v těch obyčejných chvílích mezi radostí a únavou se ukazuje, jak pevné je pouto dvou lidí, kteří se rozhodli jít životem spolu v manželství.
Těžko se tomu věří, ale je to tak: když člověk nedá ruku k dílu tam, kde je to potřeba, většinou nic nedostane. Anebo dostane, ale pro druhou stranu to nemusí být fér. A přesně tohle platí i v manželství.
Nedávno jsme s manželem oslavili sedmé výročí svatby. A že to byla jízda! Za těch pár let jsme toho společně zažili opravdu hodně – dokončení studií, první pořádná práce, druhá pořádná práce, několik stěhování, pořízení vlastního bydlení… A také jsme se mnohému naučili. Věřím, že nás ještě čeká spousta zajímavého. Jsem na to zvědavá.
Hlavně jsme se ale sžívali – my dva. Před několika lety jsem manželovi říkala, že jednoho dne se nás lidé budou ptát, jak jsme to všechno zvládli. Jestli to vůbec jde. A pokud ano, tak jak? Pravdou je, že se nás na to začali ptát už po dvou letech manželství.
Bohužel kolem sebe vidím spoustu manželství, která se potýkají se zásadními problémy a nemohou k sobě najít cestu. Na nás lidé často vidí, že se k sobě chováme hezky, jsme k sobě milí, laskaví, připravení si pomoci, když je potřeba. Jsme si na dosah – aby jeden, nebo druhý, mohl zasáhnout. Slyšela jsem to o nás už hodněkrát.
Ale pravdou je, že moc lidí nevidí, jaké to je, když jsme unavení, nebo prostě nemáme náladu – a na povrch vyplavou povahy formované rodinou, zkušenostmi, zraněními. Nejsme žádní svatoušci. Občas na sebe nejsme vůbec příjemní. A právě v tom to je – člověk se nedokáže chovat bezchybně pořád. Máme sklony ke zkratům, necháme se strhnout okolnostmi.
Jde ale o to, pracovat na sobě a na vztahu. Obrušovat své hrany. Snažit se nestavět neshody nad samotné manželství.
Nedávno jsme jeli autem od mých rodičů domů. Byla neděle, den předtím jsme byli na cestách, oba unavení, a ještě jsme museli řešit nějakou situaci. A najednou kolona. Hledala jsem na internetu, co se děje – a zjistila, že to potrvá. Naštěstí jsme po příjemném setkání měli dobrou náladu a brali to s humorem.
Cesta se ale protahovala. Bylo jasné, že dorazíme o hodinu později než obvykle. Z jedné hodiny byly rázem dvě. Začali jsme být podráždění – byl večer, čekala nás práce, a hned ráno ještě úřady. Když jsme se konečně blížili k domovu, asi kilometr před cílem jsme se na křižovatce začali hádat. Chvíli jsme se škorpili – a pak jsem se najednou začala smát. Prohodila jsem: „Někdy je to fakt Itálie, co?“ Manžel se rozesmál taky – a hněv byl rázem pryč.
Nedovolili jsme zbytečné hádce, jejímž původcem byla hlavně únava, aby nás přerostla. Večer jsme se spolu modlili a byli rádi, že jsme to zvládli.
Občas se modlíme za to, aby Bůh naše manželství chránil – od zlého i od zbytečných hádek. Abychom je dokázali rychle vyřešit. Když přijde opravdový problém, snažíme se, aby ho ten druhý nemusel řešit sám. Ne nadarmo jsme si u oltáře slíbili: „V dobrém i zlém.“
Jeden druhého obejme, začne se modlit, předloží situaci Bohu. Ten druhý vidí, že mu na něm záleží – že v tom nejsme sami, ale spolu. A je úplně jedno, kdo problém způsobil – jestli jeden z nás, nebo oba. Zkrátka: v tom všem jedeme spolu.
Chceme pouštět Boha do všech oblastí našeho života. Modlit se jeden za druhého, ale i spolu – stát bok po boku před Bohem. Chceme být vděční, pokorní, dávat si navzájem lásku a milost.
Známé verše z listu Korintským o lásce nejsou pro nás jen svatební „klišé“, které dojme a hezky zní. Jsou pravdou, o kterou se oba snažíme opřít. Nejen ve chvílích, kdy se cítíme slabí a víme, že sami všechno nezvládneme – právě tehdy otevíráme naše manželství Bohu. Sdílíme s ním, co zrovna řešíme, a prosíme, aby jednal.
Věříme, že právě díky Němu jsme překonali a překonáváme mnohé. A s Ním to jde tak nějak snáz. Ne vždy jednoduše – často je potřeba překonat sám sebe – ale výsledky jsou vidět.
