Studentský protest proti premiérovi otevřel nejen otázky slušnosti a demokracie, ale také toho, kam až může člověk zajít, aby prosadil svůj názor. Jsou demonstrace důkazem demokratické síly, nebo symptomem její slabosti? A proč se někteří lidé místo diskuse uchylují k hluku a transparentům?
Nedávno jsem v tramvaji vyslechl rozhovor dvou mladých lidí. Hoch se ptal dívky, jestli slyšela, co se stalo na Fakultě sociálních studií, kterou snad den předtím navštívil premiér České republiky. Nevěděla nic. Možná ani vy nevíte, tak jen ve zkratce: Když se premiér postavil před studenty a dal se k dispozici jejich dotazům, protlačila se zástupem skupinka jiných studentů s transparenty a řehtačkami a hlasitě protestovala proti premiérově podpoře státu Izrael. Když je premiér vyzval k diskusi, odpověděli: „Nepřišli jsme diskutovat, přišli jsme protestovat.“ Premiér jim odpověděl: „Tak jste protestovali, teď dejte příležitost těm, kteří přišli diskutovat.“
Řekl bych, že premiér zvládl situaci excelentně, to ale komentovat nechci. Jde mi o chování těch protestujících; onen hoch v tramvaji je tenkrát označil za „ty levičáky, které nemáme rádi“. Mluvil o levičácích, stejně tak ale mohl mluvit o pravicových extremistech. Nejde tu o politické přesvědčení, jde o nevychovanost, o neúctu k druhým, o dětinskost. Většina lidí tuto skupinu nemá ráda. A já k tomu dodám: oprávněně.
Jak to, že oprávněně? Což nás bible neučí lásce a úctě ke všem lidem? Bez rozdílu? Což Hospodin nedává „svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé?“ Neměli bychom přistupovat k lidem stejně jako on?
Měli bychom přistupovat stejně, jen bychom si neměli představu o jeho chování vytvářet podle jediného verše. Hospodin posílá déšť i slunce na všechny, nebrání ale nikomu se před deštěm či sluncem schovat. Co tím chci říct: Nabízí svou milost všem, také ale řekne třeba: „Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ Nabídka platí pro všechny, ne všichni ale přistoupí na její podmínky.
Podobné je to s protesty a demonstracemi. Říká se, že demonstrace patří k demokracii, protože každý má právo vyjádřit svůj názor. Nemyslím si to. Demonstrace považuji za projev neschopnosti demokratického života. Za nedostatek úcty k ostatním. Zcela jistě má každý svobodu svůj názor veřejně vyslovit. Tato svoboda ale, stejně jako jakákoli jiná osobní svoboda, končí tam, kde omezuje svobodu druhého.
Je jasné, že společnost musí žít nějakým konkrétním způsobem. Ten někomu vyhovovat bude, jinému ne. Zdravá demokracie sice bere ohled na menšiny, žije ale a má žít podle zvyklostí většiny. Pokud patřím k názorové menšině, budu zřejmě patřit i k těm nespokojeným. Mohu s tím něco udělat?
Jistě ano, demokracie nabízí určité možnosti všem. Mohu všechny ostatní přesvědčit, že pravdu mám já. K tomu potřebuji silné argumenty a určitou komunikační schopnost. Pokud ji nemám, musím se učit. Nebo mohu odejít jinam, kde najdu pro svoje názory větší pochopení. Nebo mohu uznat svůj omyl a změnit názor.
Mohu ale nutit ostatní, aby přijali můj názor jen tím, že jim znepříjemním život? Aniž bych je o své pravdě přesvědčil logickými a pravdivými argumenty? To se mi nezdá. Přesně to ale chtěli dělat oni protestující studenti a přesně to zkoušejí dělat všichni ti všelijací protestující, demonstrující či stávkující po celém demokratickém světě. Svoji bezohlednost přitom snad ani nevnímají.
Cožpak ale mají nějakou jinou možnost? Nejsou demonstrace důsledkem bezmoci?
Nikoli. Jsou projevem nemoci. Neschopnosti připustit si vlastní omyl. Patologického přeceňování vlastních názorů a vlastní osobnosti.
Rozdílnost názorů je normální. I stará církev, jejíž příběh je rozepsán v Bibli, názorovou různost znala. Někdy z ní vyrostly tuhé spory! Církev se tehdy nejprve snažila najít shodu. To nemusel být nutně kompromis, spíš šlo o změnu názoru jedné strany. Té však nebylo dosaženo křikem, ale argumenty. Dobrými logickými argumenty. A taky odkazy na zjevení, ovšem zjevení dobře prověřená a všeobecně respektovaná. Nešlo o zjevení, o jejichž reálnosti bylo přesvědčeno jen několik jednotlivců.
Když se shody nepodařilo dosáhnout, a to se také stávalo, protagonisté sporu se na čas rozešli. Jako třeba Pavel s Barnabášem. Mlátit druhé po hlavě a znepříjemňovat jim život se začalo až později. To už bych ale mluvil o době úpadku. Ta nám, zdá se, v této věci vydržela až do dnešních dnů. Škoda.
Za Rádio 7: Petr Raus
