Je menšinová vztahová orientace překážkou ve víře? Mladý student FAMU a syn husitského faráře Tobiáš Frýdl svým oceňovaným projektem Víra v barvách duhy veřejnosti ukázal, že část církve je připravena nabídnout LGBT lidem otevřenou náruč a vyznat viny minulosti. V rozhovoru sdílí, s jakými reakcemi na svůj projekt se setkal, čemu se v současnosti věnuje, jak prožívá svou víru nebo kdo je mu největší inspirací.
Letos na podzim uběhl rok od doby, cos vypustil do éteru svůj projekt Víra v barvách duhy. Mohl bys popsat, s jakým očekáváním jsi do toho projektu šel, co byl jeho hlavní účel a jaký dopad měl?
Do toho projektu jsem se pustil s myšlenkou, že už je to třeba dávno přežité téma. Na začátku mě pohánělo naštvání nad tím, že nás křesťany lidé často vnímají jako homofobní zpátečníky. Mým cílem bylo ukázat, že ne všichni křesťané se vymezují vůči queer tématům.
Když jsem sdílel svůj záměr bavit se se zástupci církví o homosexualitě, o manželství pro všechny, o přístupu církve a biblických pasážích, a to všechno jsem chtěl obsáhnout v několika desetiminutových videích, bylo mi řečeno, že jsem se zbláznil a měl bych se zaměřit na jedno téma, a to udělat pořádně.
Nakonec se ale všechno vlezlo do sedmi desetiminutových dílů a je tam velké množství srozumitelně pojatých informací. Bylo pro mě důležité nebýt povrchní, ale zároveň být srozumitelný, stručný a ne zdlouhavý.
Neřešil jsem, kdo se na to bude dívat. Až když jsem projekt představil lidem z organizace Jsme fér a ti nadšeně navrhli, aby šel do médií, došlo mi, že by to mohlo oslovit i širší veřejnost, což předčilo všechna má očekávání. Mým cílem nebylo měnit postoje církve – v tom mám nohy na zemi. Šlo mi o to ukázat, že existují křesťané, kteří LGBT lidi podporují, a myslím, že to se povedlo.
Přijde mi ještě brzy po roce hodnotit, zda by to mohl z dlouhodobého hlediska být jeden z dílků mozaiky větší změny. I tak už jsem slyšel, že projekt otevřel diskusi ve sborech a komunitách, a z toho mám radost.
Jaké pro tebe byly nejsilnější momenty celého projektu?
Nejvíce mě překvapila obrovská otevřenost a zasvěcenost zástupců církví do tématu. Zejména když starší muži z katolické církve o těchto tématech dokázali mluvit s překvapivou lehkostí a otevřeností. Nečekal jsem ani, že se zapojí tolik respondentů a každý z nich mě obohatí novou myšlenkou a zajímavým pohledem.
Nejsilnějším zážitkem pro mě ovšem byla prezentace projektu u nás v kostele. Součástí večera byla projekce videa, debata s faráři, koncert pěveckého sboru Doodles a také vystoupení Svatavy, matky Filipa Havlíčka, který si kvůli své orientaci vzal život.
Vrchol přišel, když se po příběhu Svatavy zástupci církví v kající modlitbě postavili za příběh Filipa a dokázali na půdě kostela vyznat a pojmenovat to, že církev nese směrem k LGBT lidem velkou vinu. V tu chvíli jsem viděl, že nejde jen o nějaká krásná slova na kameru, ale že zástupci církve to jsou schopni vyznat i tváří tvář někomu, komu ta předsudečná nenávist vzala syna.
S jakými ohlasy na svůj projekt ses setkal?
Je pro mě zajímavé každé setkání s kýmkoli, kdo se mi ozve s tím, že ho můj projekt oslovil a nějak zapůsobil v jeho životě. Někdo mi dokonce napsal, že to je nejlepší evangelizační projekt, jaký za poslední dobu viděl, což vůbec nebyl můj záměr.
Vzhledem k tomu, že jsou ta queer témata ve společnosti probíraná a někteří představitelé církvi se proti tomu hodně vymezují, může to většinové veřejnosti církev znechutit. Když pak vidí takhle pozitivně laděný projekt, který ukazuje stránku církve, se kterou se do té doby nesetkali a nevěděli, že existuje, může to pomoci k uvědomění, že církev nejsou jen ty hlasy, které slyšíme v médiích nejčastěji.
Když na internetu čtu komentáře k Víře v barvách duhy, tak se kromě těch pozitivních dokola objevují citace jistých biblických veršů navzdory tomu, že jim je věnováno několik videí. Nezřídka se objevují nadávky a osočování směrem k tobě nebo tvým respondentům i od lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící. Jak na tebe ty komentáře působí a čím si je vysvětluješ?
Myslím, že ty komentáře mluví samy za sebe. Ve videích je například díl o homosexualitě optikou Starého zákona, rozebírá se tam příběh Sodomy i text z knihy Leviticus. Někdo pod to video stejně napíše otázky jako jestli znám příběh Sodomy nebo co se píše v knize Leviticus. Je to spíš úsměvné.
Zakázal jsem si vstupovat do těchto debat, a i když občas mám chuť, tak v tom nevidím smysl. Dokážu se na to podívat věcně, ale je pravda, že některé komentáře jsou hodně osobní a vulgární, a to se mě pak dotkne. Například na Instagramu se k jednomu sestřihu objevovaly komentáře s přáním smrti a výzvami k násilí, což pro mě bylo hodně za čárou.
Myslím si, že se diskuse na téma LGBT lidí v církvi nedá vyhrát na základě argumentů, protože lidé jsou silně zarytí ve svých kolejích. Jediné, co by mělo sílu proměnit jejich postoj, je nějaký osobní kontakt, kdyby třeba měli syna gaye a té otázce museli tváří v tvář čelit bez teoretického vykřikování na internetu.
Slyšela jsem, že v Praze je jednodušší se vyoutovat s tím, že jsi gay, než s tím, že jsi křesťan. Možná, že pro řadu queer lidí, kteří se setkali s odmítavým postojem vůči své vztahové orientaci v církvi, může být východiskem nechtít s ní mít nic společného. Ty sám se netajíš s tím, že jsi gay a že jsi křesťan. Se kterou z těchto dvou „ identit“ je pro tebe těžší jít ven?
Záleží, v jakém prostředí se člověk pohybuje. Studuji FAMU, takže v okruhu mladých liberálních lidí ta LGBT témata vůbec nejsou problém, zase je tam spíš nedůvěra vůči církvím. Překvapilo mě ale, kolik lidí je mezi nimi věřících a hlásí se k nějaké církvi. Tím, že se pohybuji ve svobodomyslném prostředí, tak pro mě není těžké ani s jednou z těch věcí vyjít ven. Osobně nemám žádnou negativní zkušenost ani s jedním z těch témat.
Zároveň jsem projektem Víra v barvách duhy nechtěl lakovat věci na růžovo a ukazovat, jak je církev super. I proto jsem zahrnul do prezentace v kostele příběh zesnulého Filipa Havlíčka, protože si uvědomuji, že historicky má církev na svědomí životy queer lidí. Chci ale ukázat, že v církvích jsou také lidé, kteří si toho jsou vědomi a aktivně se té předsudečné nenávisti postaví.
Co pro tebe osobně víra a církev znamená?
V mém pojetí je víra hodně niterná, osobní a nepřenositelná záležitost. Víra pro mě není zákoník a soubor pravidel, který potřebuji aplikovat na všechny ostatní. Je pro mě nepochopitelné, když někdo z pozice své víry někomu něco diktuje nebo ho přesvědčuje s obrovskou jistotou, že takhle to je, tak se máš a nemáš chovat a tohle smíš a nesmíš dělat.
Pro mě je to o osobním nastavení uvažování, o osobním přesvědčení a o naději. Pokud má víra něco měnit, tak je to můj život, moje uvažování o světě a můj přístup k druhým lidem. Celá má rodina je v církvi. Mám pocit, že tenhle pohled jí jde napříč a vytváří prostředí určitého nastavení mysli, a ne souboru pravidel. Souhlasím s tím, co řekl Tomáš Petráček v jednom z videí v rámci Víry v barvách duhy, že záleží na tom, jaký si člověk vytvoří obraz Boha a u nás v rodině byl vytvořený způsobem, který je mi vlastní.
Jakou roli by podle tebe měla církev hrát ve vztahu ke queer lidem a otázce manželství pro všechny?
Samozřejmě, že církev není ostrůvek ve vzduchoprázdnu, a lidé v církvi jsou součástí společnosti, takže mají tendenci vyjadřovat se k věcem, které ve veřejném prostoru zaznívají, a nemyslím si, že je to špatně. Spíš mě zaráží, když se církev pasuje do role strážce starých dobrých pořádků, a to mě rozčiluje. Nechápu, kde se vzala ta představa, že křesťané mají bojovat za starý dobrý normální svět, který se nám teď snaží něco vzít a podkopat poslední pilíře naší společnosti.
Očekávám, že církev je tu primárně od toho, aby vytvářela co nejpřívětivější prostředí pro ty, kteří chtějí svou víru sdílet v rámci nějaké instituce. Podle mě by církev měla být první, která by měla bojovat za manželství pro všechny. Pokud je víra osobní záležitost, tak se spíš pojďme bavit o nějakých osobních příbězích lidí, kterých se to týká, než hřímat, že stejnopohlavní svazky jsou zlo.
Pokračuje projekt Víra v barvách nějakým způsobem dál?
Díky tomu projektu jsem se potkal s Martinem Klaškou a Vojtou Sponarem a spolu jsme na Víru v barvách duhy navázali sedmidílnou podcastovou sérií Pospolu, která přibližuje příběhy věřících LGBT lidí. Bylo pro mě jednak zajímavé slyšet jejich příběhy, ale také sledovat, jak nečekaný dopad ten prvotní projekt měl.
Ani by mě nenapadlo, že i po roce to pořád může žít. Minulý týden jsem se vrátil z Bratislavy, kam mě pozvali na filmový festival Jinakosti. Příští rok nás s podcastem čeká výstava, kde budou představeny fotografie našich respondentů od fotografky Lucie Bláhové.
Teď si dávám dohromady podklady, protože bych rád natočil slovenskou verzi Víry v barvách duhy, ke které chci přistoupit trochu jiným způsobem. Šlo by o sérii anonymizovaných rozhovorů se zástupci církví ze Slovenska, se kterými bych chtěl řešit podobná témata, zejména z hlediska společensko-politické situace, ve které se Slovensko nachází. Zatím se mi každý člověk, se kterým jsem to konzultoval, vysmál. Říkali, že nenajdu dostatečné množství lidí. Já tomu ale věřím, i když nikdo v mém okolí ne.
Jsi studentem FAMU, máš za sebou už několik úspěšných autorských projektů, taky spolu se svým tatínkem, husitským farářem, zajišťuješ provoz vršovického divadla MANA. Máš představu, čemu především bys chtěl v budoucnu zasvětit své vzdělání, nadání a zápal?
Letos bych měl dodělat bakaláře a otázka, co dělat dál, se nabízí. Mám pocit, že čím déle jsem na FAMU, věnuji se divadlu a točím, tak tím míň vím, co chci dělat, protože mě moc baví práce v divadle, bavila mě Duha, bavily mě podcasty. Nevím, čím se budu v budoucnu živit, ale uklidňuje mě soustředit se na to, co dělám teď. Dodělávám projekt pro Nadační fond Bible21, stříhám jiný projekt z Gruzie, připravuji slovenskou verzi Víry v barvách duhy, do toho dodělávám bakaláře na FAMU a pracuju v divadle. To jsou všechno věci, které mě moc baví, a co bude potom, se uvidí. Věřím, že se ta cesta ukáže sama.
Podle čeho se rozhoduješ, do čeho se zapojíš?
Musí mě zaujmout to téma, ti lidé a zároveň neumím říkat ne. Třeba projekt pro Nadační fond Bible21 je mi blízký tím, že překlad Bible21 vnímám jako důležitý počin, který mě oslovil. Pak mě zase jiná holka oslovila s nabídkou točit o queer lidech v Gruzii. Nikdy jsem tam nebyl, ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. Točím taky z vlastní iniciativy a mám pocit, že ke mně ty příležitosti přicházejí samy a různými způsoby.
Máš někoho, kdo tě v tvé tvorbě inspiruje?
Můj celoživotní vzor je můj děda Alois Volkman, který byl lékař a básník. Vnímám ho jako velkou osobnost, ke které se často vztahuji, jak už v osobním, tak v pracovním životě. Asi před čtyřmi lety jsem mu udělal webové stránky o jeho životě a díle. Děda tvořil ve spojení lékařství, poezie a zároveň víry, což je takový trojúhelník jeho velkých témat. Často vycházel ze zkušenosti venkovského praktického lékaře, jehož posláním bylo objíždět po vesnicích nekonečné množství obyvatel v zapadlých chaloupkách. S nasazením přistupoval k potřebným lidem, což následně reflektoval ve svých básních.
Velice mě oslovil styl, kterým psal, protože se jedná o krátké, ale výstižné básně. Jeden literární kritik o něm napsal, že se jedná o „údery do svědomí“. Také jednu svou báseň děda zakončil slovy: „toužím po poezii stručné a přesvědčivé jako diagnózy“. Ať už se tedy jedná o cokoliv, co tvořím nebo točím, tak mám pocit, že to je všem mým projektům společné. Jde mi o srozumitelnost, stručnost a údernost. Takže věřím, že to je něco, co mám po něm a k čemu se vztahuji. Vidím to i v projektu Víra v barvách duhy.
