Petra Mizurová působí jako terapeutka v Křesťanském terapeutickém centru, kde se věnuje individuální a párové terapii. Vystudovala 3. lékařskou fakultu UK a absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik. Kromě terapeutické praxe má bohaté zkušenosti s pastorací, prací s dospělými i dospívajícími, vedením seminářů a vyučováním na Evangelikálním teologickém semináři. V rozhovoru se podělí o své zkušenosti s tématy jako sebepřijetí, práce s emocemi, problematika LGBT a jaký význam má péče o duševní zdraví v životě křesťana.
Máte bohaté zkušenosti jako psychoterapeutka i lektorka, věnujete se pastoraci a psychoterapii, pracujete s dospělými, dospívajícími i manželskými páry. Co vás přivedlo k této rozmanité práci?
Má cesta k psychoterapii nebyla přímá. Původně jsem vystudovala medicínu, ale po narození čtyř dětí a následném vážném onemocnění, při kterém jsem si psychicky sáhla na dno, jsem se rozhodla změnit směr. Pochopila jsem, že medicína je zejména na počátku řehole, a že s velkou rodinou a zdravotními problémy to moc nejde dohromady. Vždy mě zajímaly lidské příběhy a práce s lidmi, a tak jsem se přes kamarádku dostala k psychoterapeutickému výcviku. Původně jsem měla naivní představu, že se budu věnovat především pastoraci, ale jednak jsem hledala práci, která by mě uživila, a také jsem vnímala, že v křesťanském prostředí je velká potřeba věřících odborníků (psychologů, psychiatrů a terapeutů), ke kterým by lidé měli větší důvěru ve svých potížích, které často zasahují i duchovní oblast.
Co vás na vaší práci nejvíce naplňuje? Máte preferovanou skupinu, se kterou pracujete nejraději?
Na mé práci mě nejvíce naplňuje, když se setkám s lidmi, kteří přijdou vyčerpaní a bez naděje, ale postupně nacházejí nový směr. Mám ráda začátky, kdy s klienty otevíráme jejich příběhy a hledáme cestu dál. Je krásné vidět, když lidé prožijí, že i z těžkých situací je východisko, i když je to někdy hodně náročné. Pokud jde o preferovanou skupinu, práce s manželskými páry bývá nejtěžší. Páry k nám často přicházejí v okamžiku, kdy je jejich vztah už hodně narušený, a přinášejí si s sebou velké napětí. Asi nemám žádnou preferovanou skupinu, každý klient je jedinečný, jen s někým se navazuje terapeutický vztah rychleji, zatímco s jiným je to trochu obtížnější.
Setkala jste se někdy s odmítáním psychologie v některých církevních kruzích? Proč podle vás tento odmítavý postoj přetrvává a jak lze propojit víru s péčí o duševní zdraví?
S podezíravým postojem k psychologii se setkávám. V některých církvích panují extrémy. Někteří křesťané si myslí, že chodit na terapii znamená nedůvěřovat Bohu. Přitom je možné chodit na terapii s důvěrou v Boží pomoc, a naopak se modlit a spoléhat na svůj duchovní výkon, ne na Pána Boha. Za nedůvěrou je často strach a nedostatečné porozumění tomu, co psychoterapie vlastně je. Někteří se obávají, že psychoterapie obejde pokání a lidé si budou vesele žít dál tak, jak chtějí. V některých kruzích panuje přesvědčení, že duševní problémy jsou výsledkem špatného vztahu s Bohem, případně důsledkem hříchu. Dalším důvodem ke skepsi může být i dřívější špatná zkušenost. Tyto předsudky však můžeme překonat vzděláváním a ukazováním, že víra a odborná pomoc se nevylučují, ale mohou se vzájemně doplňovat.
Zaznamenala jste v posledních letech nějaké změny v přístupu k duševnímu zdraví v církvi? Jaké trendy vnímáte a co byste chtěla vidět jako další krok v této oblasti?
V posledních letech se situace výrazně zlepšila, zejména u mladých lidí. Je to trend v celé společnosti, máme mnohem více poznatků o tom, jak naše psychika funguje a jak je důležité pečovat o své duševní zdraví. Církev je otevřenější spolupráci mezi psychoterapií a pastorací, což je skvělé, protože se tyto oblasti mohou vzájemně doplňovat. Sama mám s touto spoluprací dobrou zkušenost. Naším cílem v Křesťanském terapeutickém centru je mimo jiné také bořit předsudky a stereotypy ohledně duševního zdraví. Bohužel ne všichni lidé jsou tomu otevření. Posun často nastává, když psychické potíže zažijí oni sami, nebo zejména jejich děti. Když lidé naléhavě hledají východisko, jsou většinou ochotnější prozkoumat své postoje a přehodnotit je.
Jak byste popsala rozdíl mezi psychoterapií a pastorací? Jak mohou křesťané rozpoznat, kdy je pastorace dostačující a kdy už je potřeba vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta?
Psychoterapie a pastorace se zabývají stejnými tématy – člověkem, pomocí, těžkostmi – ale z různých perspektiv. Psychoterapie se zaměřuje na duševní zdraví, pastorace na duchovní růst podle Božího slova. Ta hranice je ale teoretická. V praxi se duchovní, duševní i tělesná oblast hodně prolínají. Osobně doporučuji psychoterapii téměř vždy – i proto, že kvalitní pastorace je stále málo dostupná. Vždy je lepší něčemu předcházet, než něco podcenit. Tam, kde se člověk točí v kruhu nebo se jeho problémy zhoršují, je vždy lepší vyhledat pomoc odborníka. Pastorace může psychoterapii hezky doplňovat a obě se mohou vzájemně podporovat. Možná je zajímavé dodat, že tyto oblasti se historicky vzájemně ovlivnily. Zakladatelé různých psychoterapeutických směrů byli často ovlivněni křesťanstvím. Z těch významnějších například americký psycholog Carl Rogers pocházel z hluboce věřící křesťanské rodiny a C. G. Jung byl synem protestantského pastora.
Ve svých seminářích se věnujete i tématu sebepřijetí. Setkáváte se s tím, že lidé z církevního prostředí mají problém přijmout sami sebe? Co je k tomu vede? A jak podle vás biblický koncept sebezapření ovlivňuje zdravé sebepřijetí?
Určitě se s tím setkávám a důvody jsou různé. V dospělém věku může člověku pomoci obrácení, za nějakou dobu se ovšem projeví to, co si nese z dřívějška. U lidí, kteří vyrostli v církevním prostředí, existují určité zmatky ohledně toho, co znamená sebezapření; často jde o jeho zkreslenou podobu, až karikaturu. Je třeba si uvědomit, že Ježíš byl naprosto sebevědomý člověk. Nic nedělal z komplexů či pod tlakem okolností, ale jednal zcela sebevědomě.
Setkávám se s tím, že si lidé biblické texty vztahují na sebe absolutně a bez kontextu. Je pro ně těžké říct, že jsou v něčem dobří nebo se pochválit, protože to považují za pýchu. Není snadné rozlišit, co je vliv církevního prostředí, rodiny či školy. Netroufám si paušalizovat. Některá zkreslení a zmatky ohledně biblického pojetí sebezapření nebo pokory mohou přispívat k problémům v oblasti sebehodnoty a vést k falešné pokoře, která často souvisí s nějakým komplexem méněcennosti.
Jak se s tím tedy vypořádat a naučit se vnímat sebe sama zdravým způsobem?
Každý člověk se potřebuje naučit vnímat sám sebe – to, kým je. Budovat svou identitu v Kristu je důležité, ale často se z toho stává klišé a vytrácí se obsah toho, co to vlastně znamená. Pak už tolik nerozumíme tomu, kým jsme jako lidé. Potřebujeme objevit své silné i slabé stránky a přijímat je s hrdostí i pokorou. Každý z nás je jiný a máme různé dary. Je třeba dávat pozor, aby mezi námi nevládla atmosféra zaměřená na výkon, která je hodně rozšířená ve společnosti, ale i v církvi, jen trochu jiným způsobem. V církvi jsou velké nároky na sebekontrolu, vnější morálku nebo na víru, která se pak stává duchovním výkonem. Zapomínáme ale klást důraz na to, že jsme všichni na cestě, každý jiný. Člověk pak žije v přesvědčení, že by měl být nějaký, ale není, a zažívá trvalý pocit selhávání. Myslím, že v našich společenstvích je zásadně důležitá kultura vzájemné úcty a respektu k jedinečnosti každého – to je velmi uzdravující pro sebevědomí. Přijímat se navzájem tak, jako nás přijal Kristus.
S tím také souvisí oblast přijetí svých emocí. Jak podle vás křesťané obecně přistupují k emocím? Setkáváte se s tím, že lidé v církvi mají problém své emoce přijímat a zdravě je vyjadřovat?
V tomto nevidím velký rozdíl oproti lidem mimo církev. Lidé obecně mají potíže zpracovávat emoce, zejména ty negativní. U křesťanů je možná častější tendence negativní emoce potlačovat; například hněv je často vnímán jako hřích. To vede k tomu, že s hněvem či se studem neumíme pracovat a místo toho ho projevujeme nevhodnými způsoby, třeba pasivní agresí. Často se bojíme, že hněv znamená selhání, ale pokud jej potlačíme, často to blokuje cestu k opravdovému odpuštění. Inspirativní jsou v tomto směru Žalmy, které otevřeně vyjadřují různé emoce, včetně hněvu, vzteku nebo strachu – a to i vůči Bohu.
Jaké strategie doporučujete pro lepší porozumění a práci s emocemi?
Snažím se lidem neradit, ale vytvořit jim bezpečné prostředí, kde se mohou otevřít a postupně ke svým emocím dostat. Mnohdy lidem chybí zkušenost, že je někdo přijímá a chápe i s jejich negativními emocemi. Pak je raději nedávají najevo a mnohdy je přestanou vnímat. Je důležité pochopit, že se můžeme zlobit. Potřebujeme se dostat do kontaktu se svými emocemi a nebát se jít do hloubky. Je to velký krok k autenticitě, která je klíčová. Bez toho, aby si člověk připustil své emoce, je nemůže ani regulovat. I dospělí lidé to často teprve objevují.
Je tedy potlačení emocí vždy na škodu?
Krátkodobě, v mimořádných situacích, má potlačení emocí ochrannou až sebezáchovnou funkci. Člověk v ohrožující chvíli ty emoce potlačí, aby přežil, ale později to může představovat problém, který nám brání v mnoha věcech, například v blízkých vztazích. Z dlouhodobého hlediska potlačení nikdy není prospěšné; v běžném životě působí potíže, protože emoce potlačením nezmizí, ale stávají se časovanou bombou. Je důležité umět se s nimi vypořádat a zdravé je dovolit si je prožít.
V rámci své praxe pracujete také s mladými lidmi z LGBT komunity. S jakými mýty nebo stereotypy o LGBT komunitě se nejčastěji setkáváte v křesťanském prostředí?
Mýty v křesťanském prostředí jsou podobné jako v sekulární společnosti, ale často jdou hlouběji, protože si je lidé teologicky ospravedlňují. Často se setkávám s přesvědčením, že homosexualita je naučená forma chování nebo že je výsledkem výchovy, případně že jde o vědomou volbu. Někteří ji vnímají jako dočasný trend nebo ji spojují s promiskuitou. Dalším mýtem je, že homosexualita je nemoc, kterou lze vyléčit. Mnoha lidem bylo ublíženo skrze organizace zprostředkovávající terapie zaměřené na změnu orientace, které své sliby nesplnily.
O příčinách homosexuality však nerozhoduje teologie ani filozofie. Setkávám se také s tím, že kdokoli, kdo se zastává práv homosexuálů, je okamžitě označen za levicového neomarxistu.
Z čeho tyto předsudky pramení? Jak s takovými lidmi mluvit?
Předsudky často vycházejí z potřeby mít věci pod kontrolou. Vidět svět černobíle dává lidem pocit jistoty a bezpečí. Když se setkají s něčím jiným, naruší to jejich zavedený pohled a vyvolává strach z nejistoty. Nejlepší způsob, jak je přimět k zamyšlení, je osobní setkání s někým, kdo toto téma prožívá. Je však důležité rozlišit situace, kdy má smysl vést debaty. S těmi, kdo chtějí druhého „ubít“ argumenty, to nemá cenu. Když jsou lidé otevření diskusi, vůbec nemusí být překážkou, že máme jiný názor, pokud mezi námi panuje vzájemný respekt.
Jak vnímáte roli církve ve vztahu k LGBT komunitě? Co podle vás může církev dělat lépe, aby tito lidé nebyli vyloučeni? Měla by se o to církev vůbec snažit?
Vnímám dvě oblasti: LGBT komunita mimo církev a uvnitř ní. Církev má historicky podíl na diskriminaci a pronásledování LGBT lidí, a v některých částech světa to stále přetrvává, a to až v extrémních podobách (např. Uganda). Myslím, že v tomto ohledu církev dluží LGBT komunitě omluvu. Měli bychom především „vyjmout trám z vlastního oka“ místo moralizování. Občas zazní z úst papeže pozitivní slova, ale stále je to málo. Je důležité, aby se církev distancovala od všech forem útlaku a diskriminace.
Uvnitř církve je klíčový respekt a úcta. Neměli bychom se stavět do role expertů na život druhých. Každý člověk má své svědomí před Bohem. Měli bychom se vyvarovat povrchních soudů, škatulkování a jednoduchých rad. Je důležité pochopit, čím si LGBT lidé procházejí, a i když se společnost zdá být liberální, LGBT lidé stále čelí odsuzování. V církvi jsou někdy vnímáni jako křesťané druhé kategorie.
Je klíčové budovat citlivý a respektující přístup, a i když máme jiný názor, je třeba zachovat postoj úcty. Tento postoj však musí vycházet zevnitř – pokud ho máme jen navenek, projeví se to například v kázání nebo v tom, jak o těchto lidech mluvíme doma.
Naše poznání je nedokonalé a vyvíjí se. Proto se stává, že každý může chápat Boží slovo jinak. Je důležité umět připustit, že se mohu mýlit, i když si to v tu chvíli nemyslím. Je třeba být otevřený tomu, aby naše poznání rostlo a zrálo, ale hlavně, abychom nechali proměňovat svůj charakter. Proto se mi líbí židovské pojetí pravdy jako něčeho, co se děje. Pravdu nevlastníme, pravdu žijeme.
Jakou roli hraje víra a církev ve vašem životě? Změnila se nějak vaše víra nebo pohled na určité aspekty víry během vaší profesní praxe, a přehodnotila jste díky své práci nějaká svá dřívější přesvědčení?
Ve víře jsem vyrostla, ale osobně jsem se k Bohu obrátila během vysokoškolských studií. Bůh je pro mě středem, kolem kterého se všechno točí. Někdy je má víra nekomplikovaná, jindy řeším různé pochybnosti a není to snadné. Díky své práci jsem se ale naučila nebát se těchto pochybností. Práce s lidmi mě vedla k tomu, abych byla autentická a aby to, co prožívám uvnitř, bylo viditelné i navenek. Přestala jsem být znepokojená tím, že nemám odpovědi na všechno. Někdy se stává, že čím více se něčím zabýváme, tím více máme otázek. Naučila jsem se důvěřovat Bohu, že je v tom procesu se mnou a že mi ukáže to, co potřebuji pochopit. Některé své názory jsem během let přehodnotila, dříve jsem se na určité věci také dívala příliš černobíle. Ve chvílích nejistot se vracím k základům – Boží lásce, Kristově oběti a odpuštění. Tento základ zůstává pevný, i když se některé věci kolem mění.
Co se týče vztahu k církvi, to je trochu složitější. Dříve jsem byla hodně aktivní a zapojená ve sborové práci. Dnes už na to tolik kapacity nemám. Lidé ke mně často přicházejí s příběhy, které ukazují i tu odvrácenou stranu církve. Musím si tedy dávat pozor, abych to vnímala vyváženě a neztratila víru v potenciál církve jako společenství Božího lidu. Církev není dokonalá, ale beru to tak, že to, jaká je a bude, je zodpovědnost každého z nás, tedy i mě. V současné době mám ráda projekty, které mají naddenominační přesah – kde se lidé z různých církví setkávají, spolupracují a jsou zajedno v těch opravdu důležitých věcech. S manželem vedeme kurz Manželské večery, kam přicházejí páry z různých sborů a také páry, které nejsou věřící. Je to pro nás vždycky nabíjející.
Kde byste si přála, aby se církev posouvala?
Přeji si, aby církev rostla v lásce a úctě k lidem, protože to je zásadní. Cílem veškerého vyučování je láska, jak řekl apoštol Pavel. Myslím, že v tomto směru nikdy nebudeme „hotoví“. To je moje touha. Mám na srdci především oblast pastorace. Chtěla bych, aby jí byla dána větší důležitost a aby ji dělali lidé, kteří jsou k tomu nejen obdarovaní, ale také se dále vzdělávají a trénují v práci s lidmi.
