Mentalita panování na zemi, kde si člověk určuje pravidla, zůstává stále zakořeněna mezi mnoha křesťany. Vidí člověka nad přírodou, nikoliv jako součást stvoření. Papež oproti tomu zdůrazňuje jeho zasazení do řádu stvoření a vysvětluje teologický antropocentrismus nikoliv jako vládu, ale jako službu, jako povolání k péči o vše stvořené.
Dnem 1. září, známým též jako Světový den modliteb za péči o stvoření (Den stvoření), začala každoroční oslava Doby stvoření. Skončí 4. října na svátek svatého Františka z Assisi, patrona ekologie. V tomto období oslavují křesťané mnoha denominací Boha jako Stvořitele a uznávají stvoření jako božský pokračující akt. Letošní poselství papeže Františka ke Dni stvoření nese titul „Doufej a jednej v souladu se stvořením“. Papež v listu vysvětluje, že „křesťanská spása se nedotýká jen člověka, ale celého vesmíru, přírody samotné, oikos (domu) člověka, jeho životního prostředí; chápe stvoření jakožto „pozemský ráj“, matku Zemi, která by měla být místem radosti a příslibem štěstí pro všechny“.
Všeobecné bratrství a mír, po němž papež neustále volá, se musí rozšířit na celé stvoření. Již v encyklice Laudato si upozornil František na oblíbenou, ale nesprávnou interpretaci „podmanění si země“, o kterém čteme v knize Genesis. Papež důrazně odmítl, aby tento výraz byl vykládán ve smyslu vlády člověka nad ostatním tvorstvem. Biblický příkaz vybízí člověka, aby obdělával a chránil zemi. Lidské společenství si může brát z dober země to, co potřebuje k životu, současně však má povinnosti o zemi pečovat a předávat ji neponičenou dalším generacím. Země totiž nepatří lidem, ale Hospodinu, jak zaznívá v knize Leviticus: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“
Téma péče o stvoření nepatří v církvi mezi nejfrekventovanější. Právě naopak, připomíná mnohdy spíše Popelku v koutě. Ozývají se hlasy, že priority církve jsou jiné. Jsou tu prý jiné problémy, kterými se musíme zabývat, jako jsou např. sekulární útoky na manželství a rozpad rodin. A i když někdo připustí důležitost ekologických problémů, současně dodává, že sami toho pro jejich řešení udělat mnoho nemůžeme. César Baldelomar, vědec a doktorand v oboru teologie a vzdělávání na Boston College, vzpomíná, že během svých cest po amerických farnostech se setkal s vlažnými až dokonce nepřátelskými reakcemi na varování papeže ohledně environmentální krize. Říká, že od roku 2015 procestoval celé Spojené státy, a jen zřídka slyšel kázat o Laudato si nebo obecně o životním prostředí. Slyšel jen ohlušující mlčení, které mu ilustrovalo postoje posluchačů k jedné ze zásadních otázek současnosti.
Ne lidská vláda, ale péče
Mentalita panování na zemi, kde si člověk určuje pravidla, zůstává stále zakořeněna i mezi mnoha křesťany. Vidí člověka nad přírodou, nikoliv jako součást stvoření. Papež oproti tomu zdůrazňuje jeho zasazení do řádu stvoření a vysvětluje teologický antropocentrismus nikoliv jako vládu, ale jako službu, jako povolání k péči o vše stvořené. Země je lidem svěřena, ale nevlastní ji. Lidský nárok vlastnit a ovládat přírodu a využívat ji pouze podle svého zalíbení, označuje papež za určitou formu modlářství.
Celým papežovým poselstvím prostupuje téma solidarity, tedy pouta mezi člověkem a všemi ostatními tvory. Volá po změně přístupu, která spočívá v „přechodu od arogance těch, kdo chtějí ovládat druhé a přírodu – redukovanou na objekt s nímž lze manipulovat – k pokoře těch, kdo se starají o druhé a o stvoření.“ Nelze proto oddělovat zájmy přírody od zájmů a potřeb člověka, právě naopak, v bytostném zájmu člověka je jeho respekt k celému stvoření, o které je povinen pečovat a chránit je. Tato ochrana je nejen otázkou etickou, ale také výsostně teologickou, píše papež.
O ekologické konverzi pojednává František již ve zmíněné encyklice Laudato si. Varuje před nasazením se za velké věci bez mystiky, která by oživovala celé toto počínání, tedy bez vnitřní hybné síly, která celé dílo oživuje. Na druhé straně jsou však křesťané, kteří se sice horlivě věnují modlitbě, ale často se s výmluvou na realismus a pragmatičnost vysmívají starostem o životní prostředí. Střežit Boží dílo není něčím doplňkovým, volitelným, druhotným. Ti, kdo bagatelizují environmentální témata, neprošli ekologickou konverzí. Papež dává za příklad australské biskupy, kteří se výslovně přihlásili k nezbytnosti zkoumat svůj život a přiznat, jak svými skutky, svou neschopností jednat, ubližujeme Božímu stvoření.
Naopak rozsáhlý výzkum organizovaný Creighton University, jezuitskou univerzitou se sídlem v Omaze, ukázal, jak málo pozornosti věnovali američtí biskupové encyklice Laudato si. Pokud se zmiňovali o klimatických změnách, nepřiznávali tomuto tématu naléhavost. V souvislosti s encyklikou zdůrazňovali odsouzení potratů, zlehčovali naopak její části, které neodpovídaly konzervativní ideologii, jako je například kritika deregulovaného kapitalismu. Výzkumníci v této souvislosti dokonce hovořili o nenápadném zapojení se do popírání klimatické změny.
Projít ekologickou konverzí
Ekologická konverze spočívá v opuštění mentality moci, a to nejen nad přírodou, ale i nad druhými. Kolik zranění a škod napáchalo zneužívání moci ve vztazích, ať už v osobních, nebo takové, které se promítá do celého společenství a brání mu, aby se zde rozvíjely hodnoty spravedlnosti, solidarity a přátelství. Vztahy ve společenství jsou v důsledku zneužívání moci pokřivené a brání jednotlivci, aby v něm nacházel domov, oporu a bezpečí. Proto papež tak naléhavě mluví o bratrství, o vzájemnosti, o jedné lidské rodině, o tom, že jsme děti jedné země, která je naším domovem. Zneužívání moci nad přírodou působí škody nejen přírodě samotné, ale současně i lidem, protože narušená příroda přestává člověka obdarovávat svými plody. Její zranění se vrací v podobě různých přírodních katastrof a celkového zhoršování kvality života.
Čelíme trojí celoplanetární krizi, a to klimatické změně, úbytku biodiverzity a znečištění. Letošní Dobu stvoření provází průvodce slavením nesoucí titul Doufat a jednat se stvořením. Obsahuje řadu inspirativních podnětů, které můžeme využít, a to nejen v tomto období. Jako věřící jsme povoláni především k poselství naděje, která vychází z naší víry.
Nejdřív a na prvním místě bychom se měli oprostit (pokud jsme tak dosud neučinili) nejen od zpochybňování klimatické změny, ale přistoupit i k uznání zásadního podílu člověka na této změně. Říká to jednoznačně papež v apoštolské exhortaci Laudate Deum: „O lidském – antropogenním – původu klimatické změny již nelze pochybovat.“ Podobně také čteme v souhrnné zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), že právě lidská činnost jednoznačně způsobila, především prostřednictvím emisí skleníkových plynů, globální oteplování. V rozhovoru pro televizní stanici CBS letos v dubnu papež pronesl na adresu popíračů klimatických změn, že sice existují tito pošetilí lidé, ale že změna klimatu je skutečná. Povzdechl si k tomu, že tito lidé odmítají i předložená data, a to buď protože jim nerozumí, nebo proto, že sledují vlastní zájem.
Pokud chceme jako křesťané vystupovat věrohodně, musíme sami respektovat výsledky poznání vědců a expertů, a nikoliv je bagatelizovat. Veřejný prostor je zahlcen řadou mýtů, polopravd a vyložených nesmyslů. Měli bychom se naučit pečlivě se v něm orientovat a oddělovat pravdu od různých manipulací sledujících vlastní cíle. Neměli bychom se nechat odradit projevy radikálů upozorňujících na klimatické změny. Formy protestu, které volí, sice nejsou ničím, s čím se dá rozumně souhlasit, ale to neznamená, že se nás klimatická změna netýká. Neměli bychom se vysmívat klimatické úzkosti, ale naučit se naopak naslouchat oprávněným obavám mladé generace o osud planety. Zmiňovaný výzkum jezuitské univerzity v USA poukázal také na zklamání mladých kvůli nezájmu církevních představených o ekologická témata.
Průvodce Dobou stvoření proto povzbuzuje ke spolupráci a nabízí tipy na různé aktivity. Kromě konání bohoslužeb, poutí a modliteb, uvádí další konkrétní činy. Patří mezi propagační kampaně, iniciativy za udržitelnost a vzdělávací formace za účelem zvyšování povědomí ohledně péče o stvoření. Speciálně zmiňuje Smlouvu o nešíření fosilních paliv (FFNPT), globální iniciativu vedoucí k řešení stále rostoucí produkce fosilních paliv a vybízí k její podpoře. Jedná se o zakotvení konkrétních opatření směřujících k postupnému snižování produkce fosilních paliv a jejímu ukončení.
Ačkoliv to z našeho domácího pohledu není úplně patrné, ve světě se již nyní uskutečňuje řada nadějných změn. Česko však v současnosti zaostává za svými možnosti v podílu obnovitelných zdrojů energie. První krok, který můžeme učinit všichni, je skutečná ekologická konverze, ke které neustále nabádá papež František.
