V pondělí se do celého světa rozlétla zpráva, že římskokatolická církev, resp. kněží, dostali od Dikasteria pro nauku víry dovolení žehnat katolickým párům, které nežijí v regulérním manželském svazku, a párům osob stejného pohlaví. Z obsáhlého textu o 45 odstavcích však vyplývá, že se nejedná o žádnou teologickou, či dokonce naukovou revoluci, ale o veřejné vyhlášení toho, co církev v osobách mnoha svých pastýřů dělá od svého počátku dodnes. Římskokatolických kněží a biskupů, kteří taková požehnání dávají a které znám, bych se nedopočítal.
Dokument nazvaný Fiducia supplicans (Víra, která snažně prosí) s podtitulem „o pastorálním smyslu požehnání“ se objevuje po několika nedávných odpovědích téhož Dikasteria, které letos v létě převzal argentinský teolog, pedagog, arcibiskup a dnes novopečený kardinál Víctor Manuel Fernández, mezi svými blízkými přezdívaný „Tucho“. Není bez zajímavosti, že zde najdeme i českou stopu, a to v odpovědi Dikasteria na dotaz emeritního pražského arcibiskupa Dominika Duky, který se mimo jiné týkal osvětlení oficiálního církevního přístupu k podávání eucharistie rozvedeným, kteří žijí v novém svazku.
Těch stop se v dokumentu odráží mnohem víc, například i dnes nechvalně proslulá dubbia pěti kardinálů, z nichž první dva body se rámcově týkaly tématu, o němž Fiducia supplicans hovoří. Titulkově bombastická zpráva, která byla hned na začátku vydána v pěti jazycích, si zaslouží věcné objasnění. Nejde o změnu nauky, ale o zlidštění pastoračního stylu.
Prefekt Dikasteria zdůrazňuje, že každý člověk, tedy i každý pokřtěný katolík bez ohledu na svůj stav, má právo obracet se k Bohu se svými prosbami a žádat ho o požehnání v těžké situaci svého života. Církev nemá právo odmítnout kohokoliv, kdo se na ni s touto prosbou obrací, a nemá právo požadovat žadatelovu „předchozí mravní dokonalost“. Pokud by to vyžadovala po všech, byly by kostely téměř prázdné. Církev musí podpořit každého, kdo se jejím prostřednictvím obrací k Bohu o milost a o požehnání.
Požehnání se má dostat každému
Souvisí s tím například odpověď Dikasteria z 13. prosince tohoto roku dominikánskému biskupovi Ramónovi Alfredovi de la Cruz Balderovi, v němž prefekt tlumočí jasné papežovo stanovisko, aby svobodné ženy, které si ponechaly dítě a žijí mimo katolické manželství (neřeší se otázka viny), byly připouštěny a přímo povzbuzovány ke svátostem, zvláště pak k eucharistii. V některých zemích (v Latinské Americe, v Africe, ale i v Evropě a Severní Americe) se totiž nepodařilo vymýtit praxi, kdy kněží odmítali těmto ženám dokonce i pokřtít jejich dítě, zůstanou-li svobodné. Právě takové kněze nazývá papež bez okolků „pokrytci“. Toť základní východisko.
Jelikož jsme všichni lidmi hendikepů, všichni potřebujeme požehnání. Každý duchovně zdravý člověk o něj stojí a každý duchovně zdravý člověk, který má – na úrovni laiků (např. rodiče) i kleriků – možnost žehnat, by neměl takové požehnání odmítnout. Uvedený dokument mnohokrát opakuje a podtrhuje, že se tím nestandardní (irregolare) partnerské vztahy, jakož i vtahy osob stejného pohlaví, nestaví na roveň katolicky chápanému manželství. Požehnání, o které mohou žádat všichni lidé, a tedy i tyto dvě jmenované skupiny, nebude (není) požehnáním liturgickým (ritualizovaným). Nejedná se tedy o veřejné, resp. svátostné zplatnění jejich svazku. Žehnající a žehnaní nesmí tímto aktem vytvářet v Boží obci zmatek a dojem, že jde o žehnání manželství.
Liturgické žehnání jednotlivým Božím mandátům (manželství, kněžství) a stavům (dětství, vdovství, nemocní lidé) je totiž vždy v přímé úměrnosti s učením církve a nemůže být jiné. Ta tedy nemůže slovy prefekta svátostně oddávat rozvedené žijící v jiném svazku ani partnery stejného pohlaví. Nemůže liturgicky žehnat tomu, co není „v Božích plánech vepsaných do Stvoření“. Může však, ba dokonce musí, vyjít vstříc jejich duchovní a existenciální nouzi, v níž se na ni obrací s prosbou o pomoc.
Požehnání jako touha po spáse
Principiálně se počítá s tím, že ti, kteří žijí v těchto svazcích a žádají pro sebe požehnání, nevystupují proti učení církve o svátostném smyslu manželství. Všichni totiž, i když každý trochu jinak, čerpáme z téhož posvátného zdroje. „Ten, kdo žádá o požehnání, ukazuje, že potřebuje spásnou Boží přítomnost ve své historii, a ten, kdo žádá o požehnání církev, to rozpoznává jako svátost spásy, kterou nabízí Bůh. Hledat požehnání v církvi znamená připustit, že církevní život pramení v lůně Božího milosrdenství a pomáhá nám jít vpřed, žít lépe a odpovídat na Pánovu vůli.“
Požehnání, o němž dokument hovoří, mají být konána mimo liturgický rámec (mše svatá, bohoslužba slova a jiné obřady), a je možno jim rozumět jako „skutkům zbožnosti“. Patrně nejvíc budou připomínat a už připomínají tam, kde se takové požehnání dává, praxi lidové zbožnosti, která se odehrává mimo vyhrazený posvátný prostor. Církev nechce vystupovat vůči těmto lidem, jako by byla nějakým „elitářským, narcistním a autoritářským místem“. Chce se také vyhnout tomu, aby těmto formám požehnání dala nějaký závazný charakter, resp. doktrinální nebo disciplinární výměr.
K takovým a podobným požehnáním přece lidé přistupují spontánně, říká prefekt Fernández, například na různých „poutích a posvátných místech“, na cestách, na nichž se setkávají s knězem, či při osobních rozhovorech a návštěvách. Církví užívaný benedikcionál (kniha požehnání) nabízí celou řadu žehnacích textů a formulí, které se mohou využít i v tomto případě. Podstatné je, aby lidé s upřímným srdcem žádali o to, co prospěje jejich duši a jejich svazku, a aby kněží dělali to, k čemu je opravňuje jejich svěcení, jež nemá mimo hranice církve svůj smysl. Osobně prožívané kněžství, v němž si kněz dělá, co chce, je nonsens. Církev je zárukou kněžské svátosti, a proto také kněze opravňuje k úkonům, které jsou pro duchovní kondici jednotlivců a celé církve klíčové.
Přijímat všechny s pokorným srdcem
Papež, resp. prefekt, opakovaně odmítají nelidské představy některých věřících, že si hříšný a se svými slabostmi bojující člověk nezaslouží Boží požehnání do okamžiku, kdy těchto věcí dokonale lituje a kdy se dokonale napraví. Ve 32. článku čteme: „Milost Boží skutečně působí v životě těch, kteří se netváří jako správní, ale kteří se pokorně poznávají jako hříšníci, tak jako všichni. Ona (Boží milost) je schopna nasměrovat každou věc podle tajemných a nepředvídatelných Božích plánů.
Církev tak s neúnavnou moudrostí a mateřskostí přijímá všechny ty, kteří přicházejí s pokorným srdcem k Bohu blíž, a doprovází je s takovou duchovní pomocí, která dovoluje všem, aby porozuměli a plně uskutečňovali ve své životě Boží vůli.“ I když takové požehnání nebude součástí liturgických obřadů, pomůže člověku otevřít se ještě víc Boží blízkosti. Církev nemůže nechat bez pomoci ty, kteří se na ni v dobré víře a na cestě svého poznání a mravního uskutečňování obrací. Popřela by samu sebe, protože tento přístup razí od svého počátku. Jeho zdroj nachází v samotném Božím milosrdenství a jeho lásce. Bůh se ochočit nedá.
Papež si přeje, aby požehnání, o nichž vyhlášení hovoří, nepřipomínala žehnání manželům, a aby se nekonala prostřednictvím liturgických modliteb, gesty a slovy, které by odkazovaly k manželství. Žehnající kněží by se měli vyhnout také liturgickému oblečení, které je spojeno s obřady posvátného manželství. Papež a prefekt připomínají, že církev je sama „svátostí nekonečné Boží lásky“.
Učení o manželství se nemění
Ani v náznaku se nemění a ke změně nespěje církevní učení o svátosti manželství. Nezavádí se nové svátosti, nové obřady a v přísném slova smyslu ani nová praxe. Církev pouze potvrzuje to, co je součástí její primární úlohy. Ničím se nebagatelizuje destruktivní moc hříchu, který ovládá naše životy. Ničím, co dokument obsahuje, se lidé v těžkých a nestandardních životních situacích nezprošťují mravní povinnosti hledat pro sebe a své blízké dobro, lásku a spravedlnost. Nikdo z nás tím není vyňat z povinnosti duchovního rozlišování, lítosti a nápravy vin.
Jako je touha po Božím požehnání člověku přirozená, měla by být přirozená také odpověď kněží, na které se lidé obracejí. Zdá se, že deklarace této zavedené, a tedy nikoliv tajné, ale přesto v lecčems tabuizované praxe, povede dříve či později k vyprofilování způsobů, jak lidé budou o požehnání prosit a jak se bude dít. Zároveň se tím – v některých světových regionech víc, v některých méně – rozrostou metody a formy kněžské práce, a sami kněží budou moci bez skrupulí a obav žehnat těm, kteří se i kvůli tvrdosti srdcí svých bratří a sester katolíků báli ke kostelu i jen přiblížit.
