Asi ničím nevybočoval, tenhle malý, všední den. Bylo dost zataženo, pršelo a do toho nemocniční zářivky. Byl podobný jiným malým dnům tady v nemocnici. Jenže byl i zázračný. Přinesl setkání a slova, která nějak proměňují svět. Aspoň ten můj. Aspoň na chvíli.
Na věci, na lidi se snesla trocha jemné záře, něco jako hvězdný poprašek. Někdy se to stává. A já si vždycky potom přeju, aby to neskončilo. Aby to byla pravda. A abych si kousek toho třpytu odnesl s sebou, snad v očích nebo v srdci. Nebo třeba na oblečení. Několik těch zablýsknutí tady teď jen tak vypíšu. Doufám totiž, že i vyprávěním se něco může měnit.
První setkání, hned po snídani, bylo se stoletým mužem. Je spisovatelem, poutníkem krajinou fantazie a taky bojovníkem za svobodu v dobách nejtěžších. Jiskry svítily, už když jsme si podali ruku. „Připadá mi, že tou nejdůležitější věcí, když už mi těch sil moc nezbývá, je kousek laskavosti. Musím říct, že k té medicínské odbornosti tady mám upřímný a velký obdiv. Ale té laskavosti, té by se mohlo dostávat víc. Ta tu nějak chybí. Proto jsem tak rád, když někdo přijde, přisedne a vnímáme se. Děkuju za to,“ řekl mi.
No, co k tomu říct? Asi se holt člověk za sto roků na světě může něco podstatného naučit, říkám si. Rozhovor pak plyne jako jarní bystřina. Ach, Bože, jak já ti děkuju. Ano, připadám si samozřejmě nepatřičně, chvílemi se hlídám, abych se neztrapňoval. Ale vůbec nemusím! Ten člověk mě ničím a nijak nezkouší ani nezahanbuje. Vůbec nic mi nevysvětluje. Prostě ho baví se mnou být. A vyprávět. Ne moudra, ale příběh. A když už doušek síly, z nějž dnes pije, dochází, ještě se nadechne a poví:
„Já musím hodně myslet na ty kluky, kteří tam právě teď umíraj na holý zemi, ve studeným mokrým bahně. A to je jedno, jestli jsou ukrajinský nebo ruský. Oni tam prostě hynou. A my jsme tady, v teple, pod střechou, v bezpečí. Ne, není proč si stěžovat, pane kaplane. Máme se dobře.“ Zůstáváme v tichu a jenom se na sebe díváme. „Tak já vám ze srdce děkuju, to bylo moc krásný, pane K, “ zkouším ze sebe dostat. „A když na mě budete mít náladu a síly, zase po neděli přijdu. „Copak náladu, tu mít určitě budu. Já mám náladu pořád dobrou! Fakt! A to je dar od Boha, za to já nijak nemůžu. Určitě přijďte, budu moc rád,“ odpovídá mi.
Když Bůh přijde v podobě nečekaného světla
Setkání druhé jsem prožil s mužem, který trpí schizofrenií, a poslední měsíce také neléčitelnou rakovinou. Nikdo ho nezná, téměř nikdo na něj nikde nečeká. Jestli někdy něco napsal, tak to četl patrně jen jeho psychiatr. Vidíme se poněkolikáté a jeho vyprávění je velmi vrstevnaté. Je zvyklý na to, že ho lidé berou s velkou rezervou. Jenže to, co říká, není jen tak. Hovořil se mnou už vícekrát o tom, že to prostě ví. Že ví, že Bůh je a že je úplná láska, protože to přímo zažil. Že to ani není víra, že to zkrátka fakt ví.
A tak prosím, aby mi pověděl víc. Jestli to tedy vůbec slovy jde povědět. A on vypráví, jak třeba jednou koukal z okna na ulici a kolem projížděla tramvaj. Od pantografu se zablesklo. A ta jiskra spadla jako hvězda z nebe a ozářila úplně všechno kolem. „A najednou bylo všechno – domy, lidi, stromy, chodník i nebe krásný. Krásný až k uzoufání. Tolik plný tepla a takový nesmírný laskavosti. Nezůstalo to napořád, ale ve mně ten pocit zůstal. Já už to vím. A nebojím se. Vyse bojíte?“ zeptal se. Tak a mám to. Teď už to vím. Pro kousek záře z pantografu a pro tuhle otázku jsme se dneska potkali.
Ten malý den přinesl ještě jiná setkání – o nich zase ale někdy příště. Nemůžu se ale zbavit jednoho silného dojmu. Už zase sis mě, Pane Bože, našel. Vypadal jsi sice jinak, než bych čekal, ale to ty umíš velice dobře. Už zase jsi mi přišel naproti a ptáš se mě na to opravdu důležitý. Ne, abys mě zkoušel. Ne, abys mě zahanbil. Ale abys mě uzdravil – od naštvanosti, zklamání, nadřazenosti a strachu. Přišel jsi mi naproti, aby se i můj svět zatřpytil laskavostí.
A tak prosím, ať i v dalších malých dnech na ty dva krásné pány nezapomenu. Prosím, ať se nejen mně zableskne jako panu Š. Bože, prosím, posílej další tramvaje. Zakřesej, ať spadne jiskra – aby se nám rozsvítilo.
