Podle Světové zdravotnické organizace si jenom od 21. června vyžádala extrémní horka v Evropě přes 1300 lidských životů, z nichž 85 % připadá na lidi nad 65 let věku. Celková čísla těch, kteří zemřeli v důsledku horka, jsou opravdu vysoká. Pravděpodobně do konce našich životů budeme zažívat dopady klimatických změn, na které jsme nebyli zvyklí a už vůbec ne připraveni.
Sleduji dlouholeté úsilí biologa a botanika Stefana Mancusa z univerzity ve Florencii, které se týká i vize obyvatelnosti evropských měst během nekonečných vln veder. Mancuso uvádí, že v roce 2022 zemřelo v Itálii na zdravotní komplikace spojené s horkem zhruba 18 tisíc lidí, ve Španělsku přes 11 tisíc, v Německu přes 8 tisíc občanů.
Třebaže jsou země jižní Evropy na horko zvyklé a mají k tomu do určité míry přizpůsobené i bydlení, je jasné, že Evropa stojí před vážným úkolem úprav městského prostředí tak, aby se v něm dalo bezpečně žít.
Mancuso navrhuje tři základní a přitom ne moc nákladné kroky, které by bylo možno dělat s běžnou údržbou města a jeho veřejných prostranství.
- Tam, kde to jde, zbavit město dlažby, asfaltu a betonu, aby mohla země dýchat a lépe absorbovat srážky.
- Klíčovým přínosem pro zkvalitnění městského života je zeleň. Stromy jako „plíce města“ navíc poskytují stín, a umožňují tak pohybovat se po ulicích i v horkých popoledních hodinách.
- Změna společenského vnímání a přizpůsobení veřejného prostoru potřebám společnosti a zvláště dětem (rodinám) a lidem třetího věku.
Je potěšující, že v Evropě se i na začátku extrémního léta objevily soukromé i státní iniciativy, jak pomoci lidem, kteří nemohou před horkem utéct. Některá města otevřela celodenně klimatizované prostory státních budov či školních a sportovních zařízení, kam se mohou lidé přijít zchladit a kde dostanou také vodu, případně lékařské ošetření. Přidaly se i některé soukromé firmy, které rozšířily otevírací dobu a nabídly lidem tekutiny zdarma.
A co církev?
Tam, kde selhává stát a kde jsou občané v tomto ohledu druhořadí, hraje historicky významnou roli církev se svými stavbami a sociálně-kulturním zázemím. Otevírá kostely, díky dárcům a mecenášům nabízí občerstvení i běžně nevídanou možnost si v kostele lehnout nebo dokonce přespat.
Chápu, že někteří faráři mají obavy o vnitřní vybavení kostela (vzpomeňme na nedávnou bizarní krádež lebky sv. Zdislavy), ale i to lze rozumnými úpravami vyřešit a minimalizovat rizika. Ačkoliv to v Česku není dosud tak časté, církve by se měly poohlédnout po renesanci dobrovolnické služby.
A nemluvím jen o mládeži, ale o věřících různého věku, kteří mohou v tak extrémních dnech, jaké prožíváme, vytvořit jakýsi služební maraton a poskytnout těm, kteří o to projeví zájem, alespoň nějakou podporu.
Pravděpodobně na všechny stávající i budoucí problémy spojené s klimatickou krizí a obrovskou proměnou ročních období a počasí upozornila již zelená encyklika papeže Františka Laudato si’. Františkův apel mířil jak k vládám a soukromým firmám celého světa, tak k jednotlivcům. Ti sice nemohou zvrátit klimatické dopady, ale mají jedinečnou možnost být svědky milosrdenství, pomoci a drobné práce, jejíž plody dokážou právě v městském prostředí zachraňovat životy.
Češi mi vždycky přišli jako lidé vynalézaví a tvůrčí. Přál bych si, aby byli kreativní i tam, kde je třeba v podstatě okamžitě začít proměňovat naše města, vesnice a společně obývanou krajinu. Ve vyprahlé zemi a nesnesitelně horkých městech přece nelze plnohodnotně žít, jen přežívat. A to je málo.
