Nedávné rozhodnutí vlády o zrušení souhlasu s Istanbulskou úmluvou (Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) vysloveného předchozím kabinetem podle odborníků přispívá k podceňování významu lidskoprávní agendy. Fialova vláda rozhodla, že Česká republika bude úmluvu aplikovat na všechny oběti domácího násilí a prohlásila, že nebude ovlivňovat definici manželství či genderové identity ve vnitrostátním právu. Uplatnila také některé výjimky týkající se jurisdikce.
Odpůrci prohlašují, že úmluva je nadbytečná, protože náš právní řád chrání ženy dostatečně. Stačí tedy důsledně aplikovat stávající legislativu. Plné přijetí by podle odpůrců vneslo do právního řádu prvky, které ohrožují tradiční rozdělení rolí mužů a žen.
Obavy vyvolalo ustanovení zavazující státy k vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí mužů a žen.
I když se toto ustanovení může zdát až příliš aktivistické, není v našem právním řádu ničím novým. Prakticky totožné ustanovení totiž obsahuje již Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, která zavazuje Českou republiku již od roku 1982.
Přijetím Istanbulské úmluvy by se Česko zařadilo k zemím, které neváhají deklarovat, že prevence a potírání násilí vůči ženám a domácí násilí jsou pro ně zásadní. Tyto země, mající ve vnitrostátním právu nastavená dostatečná pravidla, přistupují k úmluvě jako k výrazu ochoty pro mezinárodní spolupráci a potvrzení odhodlání eliminovat všechny formy násilí. A berou ji též jako podporu ženám v zemích, které dostatečně nechrání jejich práva. Tyto země se pak nemohou vymlouvat, že ani demokratické státy tuto úmluvu neakceptují.
Co se jejím vlivem změnilo v zemích, které ji přijaly před více lety? Vůbec nic
Česko se podobně jako další postkomunistické země potýká s bagatelizací násilí. Dlouholetá zkušenost s režimem tvrdé ruky vyžadujícím poslušnost a nedostatek respektu ke zranitelným osobám se stále promítá do naší kultury. Se sklony k autoritářství se setkáváme i při výchově dětí, jak se ukázalo například v nedávné debatě o zákazu fyzického trestání dětí.
Na jedné straně se mluví o hrubnutí společnosti, na druhé straně ty samé hlasy bagatelizují svědectví obětí a šíří paniku z falešných obvinění. Statistiky přitom dokazují, že takových případů je naprosté minimum a systém je umí efektivně trestat.
Strašení ohledně dopadů istanbulské úmluvy ukazuje na vliv dezinformací a sílu kulturních válek. Stačí přitom jednoduchý argument. Co se jejím vlivem změnilo v zemích, které ji přijaly před více lety? Vůbec nic.
Rozhodně není zaměřena proti mužům, jak se někdy tvrdí, naopak je chrání, pokud se ocitnou v roli oběti, stejně jako další zranitelné skupiny, kterými jsou senioři a děti. Vlády, které úmluvu ratifikují, se zavazují, že přijmou opatření k řešení všech forem násilí, zajistí spravedlivé stíhání pachatelů a poskytnou dostatečnou pomoc obětem.
Zrušení souhlasu s úmluvu neznamená, že vláda podporuje násilí na ženách, ale „pouze“ to, že nepovažuje za důležité věnovat se pomoci obětem násilí, což souvisí s celkovou bagatelizací lidskoprávní agendy, jak ukázaly nedávné přesuny této agendy z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva. Rozhodnutí vyvolalo stávku zaměstnanců ÚV, kteří poukazovali na oslabování zázemí a odchod odborníků.
Úmluva má především symbolický a doporučující charakter. Připomíná, jak násilí poškozuje oběti, co je zapotřebí dělat pro prevenci, jak se zbavit zbytečných předsudků a jak pomáhat obětem.
Kdybychom více vstřebali všechny tyto rozměry a přestali podléhat mýtům nezakládajícím se na pravdě, nemuseli bychom mimo jiné čelit některým rozsudkům, které svou tvrdostí vyvolávají pobouření. A možná by taky mohlo ubýt zpráv o tragických osudech zranitelných osob.
