V současném světě zmítaném hybridními válkami se stále naléhavěji vracíme k otázce, jak se ovládá lidská mysl. Odpověď může ležet v ovládnutí sémantického prostoru. Pokud totiž dokážete zúžit slovník, kterým lidé popisují realitu, nevyhnutelně tím omezíte i rozsah jejich myšlení. Tento princip nás vrací k jednomu z nejstarších příběhů naší civilizace, a to k budování Babylonské věže – v interpretaci, která odhaluje, že největší zbraní krále Nimroda nebyl bič, ale narativ.
Tradiční výklad Genesis hovoří o zmatení jazyků jako o trestu za lidskou pýchu. Pokud se však na tento mýtus podíváme skrze prizma politické filozofie, vyvstává před námi obraz fascinující záchranné brzdy. Nimrod lidem nesliboval otroctví, ale „společné jméno“ a ochranu před nebezpečným rozptýlením. Pod heslem „uniformita je bezpečí“ přesvědčil lidstvo, aby se vzdalo své individuality výměnou za podíl na monumentálním díle božské soběstačnosti. Lidé se dobrovolně stali cihlou ve věži, aniž by se tak vnímali, protože uvěřili doublethinku, že kolektivní celek je víc než lidský život.
Jak to prakticky mohlo vypadat? V biblickém textu čteme (Genesis 11,1–9): „Vzhůru, vybudujme si město a věž… tak si učiníme jméno.“ To je klasický narativní obrat. Nimrod lidem neřekl: „Budete mi sloužit až do smrti.“ Řekl jim: „My jako celek budeme žít věčně.“ Tento narativ nahrazuje individuální identitu tou kolektivní. Jednotlivec je smrtelný a bezvýznamný, ale „projekt“ (věž) je věčný. Jedná se o stejný doublethink jako v totalitách 20. století: „Ty nejsi nic, tvůj národ/třída je všechno.“ Člověk se pak ochotně stává cihlou, protože věří, že skrze stavbu získává podíl na nesmrtelnosti.
Dalším předpokladem kontroly byl strach z neznáma a chaosu. Narativ zněl: „Svět venku je nebezpečný a rozmanitost je slabost. Jen když budeme všichni na jednom místě, mluvit jedním hlasem a myslet jednou hlavou, budeme v bezpečí.“ V Babylonu se tedy jednota vydávala za bezpečí, zatímco svoboda (rozptýlení) byla líčena jako smrtelné ohrožení. Nimrodův doublethink mohl znít: „Uniformita je síla.“
Vrcholem Nimrodovy propagandy byl slib, že lidstvo už nebude závislé na ničem „vyšším“ (na Bohu, na přírodě, na náhodě a osudu). Věž nebyla jen stavebním dílem, byla to deklarace technologické a ideologické soběstačnosti. Narativ zněl: „Vystoupáme tak vysoko, že se nás žádná potopa ani jiná katastrofa nedotkne. Staneme se pány vlastního osudu.“ Paradoxem je, že lidé, kteří chtěli být „jako bohové“, se v procesu stavby stali se pouhým nástrojem v rukou Nimroda.
Diverzita jako pojistka, tyran ztratil absolutní moc
Příběh se často interpretuje jako Boží zásah či trest za lidskou pýchu, ale je tady ještě jiná možná interpretace. Co když Bůh do světa zmatením jazyků nevnesl chaos, ale pluralitu jako akt milosrdenství? Rozbití jednotného komunikačního kanálu vytvořilo přirozený imunitní systém proti globální tyranii. Diverzita se stala pojistkou: tyran už nikdy nemohl naladit celé lidstvo na jednu vlnu, protože v jiném jazyce jeho hesla vždy ztratila svou absolutní moc.
Tento „babylonský dar“ rozmanitosti je však dnes pod útokem moderního Newspeaku. George Orwell v románu 1984 popsal pokus o znovuvybudování této jednoty skrze cílenou destrukci jazyka. Princip „Válka je mír“ nutí jednotlivce přijmout dvě protichůdné pravdy současně, čímž dochází k vnitřnímu zlomení logiky. V dnešní digitální éře převzaly roli Nimroda algoritmy sociálních sítí. Ty fungují jako neviditelní architekti „nové věže“, která nás sice zdánlivě propojuje, ale fakticky nás uzavírá do izolovaných kmenů. Každá bublina má svůj povinný slovník a jakákoliv odchylka je trestána společenskou exkomunikací v podobě cancel culture a na druhé straně se, pod pláštíkem absolutní svobody, šíří informační nihilismus, jehož cílem je unavit občana natolik, aby rezignoval na hledání smyslu a přijal diktát většinového algoritmu.
Protiváhu tomuto stavu tvoří novozákonní paralela Letnic (Sk. 2kp.). Zázrak „nových jazyků“ nespočíval v návratu k univerzálnímu kódu, ale v tom, že lidé z celého světa slyšeli pravdu, každý ve své mateřštině. Letnice jsou lingvistickým triumfem nad totalitou: pravda nepotřebuje smazat naši identitu, kulturu ani svobodu, aby byla srozumitelná. Jsou oslavou porozumění v různosti skrze Ducha, který propojuje, aniž by pohlcoval.
Jazyk je schopný zapálit les – skrze zlořečení i skrze laskavost
Myslím si, že cesta z trosek dnešních „digitálních Babylonů“ nevede přes vítězství jednoho kmenového narativu nad druhým, ale přes kultivaci a odpovědnost v užívání jazyka a slov, která vypouštíme z úst. Ne nadarmo ve svém dopise Židům Jakub říká, že jazyk je sice malý úd, ale má schopnost zapálit les. Pokud jde zapálit les nenávisti skrze „zlořečení“, pak lze zapálit les porozumění laskavostí. Musíme se naučit odmítat jazykové granáty v podobě nálepek a rehabilitovat koncept „souhlasu s nesouhlasem“, což prakticky znamená uznání limitů vlastní pravdy a schopnost oddělení názoru od identity člověka. V neposlední řadě se musíme přestat snažit o to, aby všichni kolem mysleli stejně.
Ohrožením naší svobody je to ticho a uniformita, které nastanou v okamžiku, kdy přestaneme o významu věcí přemýšlet a kriticky je posuzovat. Svoboda vzniká tam, kde má prostor naslouchání a věcná argumentace. Tam, kde místo jediné „správné“ pravdy existuje možnost ptát se. A také tam, kde druhé neumlčujeme nálepkami jen proto, abychom je přidali k davu křičícímu „ukřižuj“. Podobný dav kdysi stál pod křížem, zatímco Ježíš prosil o odpuštění pro ty, kteří podle jeho slov nevěděli, co činí.
Paradoxně, v konečném důsledku nás svobodnými před tyranií a totalitou drží právě neschopnost se stoprocentně shodnout na jediném slovníku. Skutečná jednota, alespoň jak ji chápu já, není absencí rozdílů, ale schopností naslouchat a hledat významy mezi nimi. Mám rád paradoxy a jedním z nich je, že cena za svobodu je věčné, někdy vyčerpávající, ale hluboce lidské nedorozumění, které nás nutí hledat jeden druhého v jeho jedinečnosti.
