„Ahoj, všichni, včera mě spousta z vás asi poprvé viděla brečet. No, není na mě moc hezkej pohled a mě teď trochu mrzí, že jsem to nezvládla s větším nadhledem.“ Touto omluvou začíná vrcholová sportovkyně Ester Ledecká svůj post na sociálních sítích, kterým reaguje na svůj v pořadí druhý nevydařený výkon na letošních zimních olympijských hrách. Tato omluva za slzy otevírá otázku, jak společenské pojetí odolnosti a autenticity svazuje ulevující projevy emocí.
Ester Ledecká se nesmělou omluvou včleňuje do stereotypu, který je obvykle vztahován na muže: „Muži přece nepláčou!“ To lze vysvětlit docela snadno tím, že sport byl donedávna disciplínou téměř výlučně otevřenou mužům. Domnívám se ale, že vyjádření Ledecké skrývá hlubší a důležitější problémy. Zmíním alespoň dva: dnešní důraz na odolnost a autenticitu.
Odolnost (resilience) se stala módním termínem, který zaplňuje motivační příručky i populárně-naučnou literaturu, včetně těch tematizujících ekologickou krizi. Do popředí se dostává taky v souvislosti s kvalitním duševním zdravím. Máme se v ní kultivovat a cvičit, abychom zvládali náročné životní situace. V tomto případě by tak Ledecká měla zatnout zuby, zaměřit se na to, že nedojela s vůbec špatným výsledkem, a slzy si odpustit.
V čem je problém? Jednak v nejednoznačnosti samotného termínu a také z něho plynoucím vyzdvihování vlastní osobní síly, díky které se mám s náročnými situacemi popasovat. Zkrátka zatnout zuby a krizi překonat. Co je ještě důležitější, jednostranné zdůrazňování odolnosti zcela opomíjí, že člověk nemusí a ani nemůže zvládnout a ustát jakoukoli situaci. Nenechává žádný prostor pro selhání a možnost zhroutit se.
„Staň se tím, kým jsi“ jsme vyměnili za „buď sám sebou“
Dnešní svět (ještě stále) vyzdvihuje také autenticitu jako jednu z hlavních „hodnot“. Zatímco v antice myslitelé hlásali: „Staň se tím, kým jsi,“ dnes se heslo změnilo na „buď sám sebou“. První heslo vyzývalo k tvůrčímu objevování svého talentu a potenciálu, druhé tuto aktivní snahu upozaďuje. I kdybychom se více přiklonili k antickému pojetí, jedinec dnes navíc nemá rámce (třeba náboženství), v nichž by se rozvíjel a svou autenticitu objevoval. Proto paradoxně mnohdy tíhne k jednotvárnosti, zvlášť mezi mladými je to například patrné v tom, že často nosí stejné oblečení. Autenticita totiž může vést k bezbřehé úzkosti.
Navíc se potýkáme s tím, jak upozorňuje filozofka Kathleen Stocková, že člověk neumí žít vně jakýchkoli norem. Dodává, že určité normy je dobré překonávat, ale musíme si uvědomit, že je nahradí jiné. Výzva k autenticitě tak nemůže stát na vodě, bez určitých vžitých norem je nemožná. V případě Ledecké je pak na místě ptát se, jaké normy ji vedly k omluvě za slzy a jestli jsou správné.
Slzy jako ozdravný kontakt se světem
Ve skutečnosti nejde jen o Ledeckou a dopady kultu odolnosti nebo autenticity. Jde o to, že pláč jsme si zvykli považovat za slabost. Zcela se tím ztrácí blahodárný dopad pláče, který potvrzují i mnozí psychologové nebo psychoterapeuti. Své k tomu říká sociolog Hartmut Rosa, který formuluje teorii rezonance, v níž spatřuje řešení na odcizení v dnešní společnosti. Klíč podle něj spočívá ve správném vztahování se ke světu.
A emoční projevy mohou s touto rezonancí úzce souviset: „Smích a pláč jsou obecně projevy rezonančního vztahu ke světu.“ Jsou vyjádřením rezonanční zkušenosti. Naopak člověk trpící depresí podle Rosy plakat nemůže, a tak je světu odcizený. Ač emoce tvoří jen dílek živoucího vztahu ke světu, společenské potlačování pláče zužuje možné rezonantní zkušenosti, a naopak zvyšuje počty těch, kteří jsou v depresi zcela neschopní doteku se světem kolem sebe.
Ještě důsledněji se slzami a jejich duchovním rozměrem zabývá františkán Richard Rohr ve své nové knize Tears of Things (Slzy věcí). Pláč je pro Rohra vyjádřením hluboké vnitřní zranitelnosti, vymaňující se z dualistického, černobílého myšlení. Je spojen s vědomím, že žijeme v pokřiveném světě, kde dokonce jednotlivé věci mají své slzy a slzy si rovněž zaslouží. Podobně jako mnozí odborníci Rohr v slzách spatřuje zdroj uzdravení, jenž nás současně vytrhává z našeho svinutí do sebe a otevírá nás okolnímu světu. Ano, jak by řekl Rosa, slzy nás otevírají rezonantnímu vztahu se světem.
Je tedy dobře, že se Ledecká „nechala unést okamžikem“! Kéž je víc takových a ať ubývá společenských tlaků, které by je nutily se za vyjádření emocí omlouvat. Ve spojitosti s důrazem na autenticitu filozofka Barbara Schmitzová upozorňuje, že je iluzorní hledat vlastní já v úspěchu či majetku. Skutečné „vydání se ze sebe“ přichází až v odevzdání se pláči.
