Nikdy by mě nenapadlo, že se budu radovat ze smrti. A přece… i když si myslím, že nejde o radost ze smrti doslova, na první pohled to tak může působit.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, poprvé v životě se mě opravdu dotkla bolest války. Poprvé jsem poznala, jaký strach vyvolává. V našem domě tehdy bydlela ukrajinská rodina. Střídali se u ní příbuzní, známí, známí známých a jejich přátelé – všichni na útěku. Přijeli, vykoupali se, vyspali a po dvou třech dnech pokračovali dál na cestě za bezpečím.
Zhruba v té době jsem začala pravidelně sledovat denní zpravodajství z války. Každý večer jsem otevírala tabulky s počty zabitých vojáků, zničených tanků, letadel, děl, zásobovacích vozidel a další vojenské techniky. Sama sebe jsem přitom pozorovala: Jaké při tom mám pocity? Co ve mně vyvolává úzkost? A kdy se ve mně objeví náznak radosti?
Popisy stavu, v jakém jsem zprávy četla, se obvykle vyjadřují jako „husí kůže“, „mrazení v zádech“, „svírání žaludku“, „temná tíseň“. U mě to nebylo přesně žádné z toho – ale od každého trochu ano. Hrozně mě trápilo a děsilo, když ruská armáda bombardovala ukrajinská města. Byla jsem zděšená, srdce se mi svíralo při zprávách o mrtvých civilistech. A současně jsem se bála radovat, když jsem četla počty mrtvých ruských vojáků. Můžu? Smím cítit úlevu, že mrtvý už nikoho nezabije?
Uvnitř jsem věděla, že vojáci na obou stranách mají mámy, manželky, děti. Že budou někomu chybět. Ale přesto jsem vnímala rozdíl.
Ke smrti mám respekt. Když se někdo rozhodne sám ukončit svůj život, je mi to líto. Říkám si, jak strašně musel trpět, že už neviděl jinou cestu. Pokud jsem takového člověka znala, přemítám, jestli jsem nemohla něco udělat, říct, nějak pomoci. A i když si nedovolím říct, že já bych nikdy nemohla něco podobného udělat – protože nevím, co by pro mě mohlo být nesnesitelné –, přece jen je to jiná situace.
Ti mrtví Rusové nejsou sebevrazi. I když u mnohých to tak možná vypadá, do boje šli dobrovolně – často kvůli penězům. Tady končí moje pochopení. Nemám soucit s někým, kdo jde zabíjet svého souseda a ničit jeho domov. Nedokážu se vcítit do takového světa. Útok na druhého a násilí jsou velká nespravedlnost. Nelze je omluvit.
V Bibli se píše, abychom se nepřidávali k většině, páchá-li nepravost. Možná je ruská armáda větší, lépe vyzbrojená, možná ji podporuje Čína. Možná je silnější. Ale já i tak budu stát na straně těch, kdo se brání přesile. Každý den budu napjatě čekat na zprávy z války – a hledat ta čísla. Ano, nejvíc mě zajímají ta, která říkají, kolik mrtvých už nikoho nezabije, neznásilní, nevyrabuje, nezničí.
Neraduju se ze smrti ruských vojáků. Ale cítím úlevu. Malou, tichou, sevřenou úlevu – že s každým takovým číslem je Ukrajina o krok blíž svobodě. K životu.
