Kristův zákon nemá paragrafy ani sbírku předpisů. Je živý: rodí se z Kristovy odpovědnosti za nás a z naší ochoty nést břemena druhých, a přitom obstát ve své vlastní odpovědnosti. Volby nám připomínají, že část nákladu svěřujeme zástupcům – ne proto, aby nás převýšili, ale aby jej s námi nesli. Zbytek zůstává na nás: v tichu před Bohem, bez přehazování odpovědnosti na druhé.
Společnost má vždycky nějaký řád, kterým se řídí. Řád jí drží pohromadě a při životě. Tak působí třeba česká Ústava, která bude v novém provedení připravena ke slibům nově zvoleným poslancům. Nebo občanský zákoník či zákoník práce, jednací řád Sněmovny a podobně. Všechno funguje podobně. Ale co je to Kristův zákon, o kterém mluví apoštol Pavel v dopisu do Galácie? Je někde sepsán a má paragrafy? Je to ono dvojpřikázání lásky? Jsou to jiné pokyny, které jsou v různých podobách v liturgii křesťanské církve?
Pravděpodobně se tento zákon nedá vyjádřit slovy a větami. Je však živý, Kristova odpovědnost za naše životy se stala pravidlem. Obětoval se, vzal a unesl naše viny, což je dostatečným příkladem. Je to tedy zákon živoucí.
Jsme voláni k tomu, abychom v rámci svých možností nesli břemena druhých, protože to nejdůležitější břímě poneseme každý sám za sebe. Text šesté kapitoly dopisu do Galácie zvláštním a dramatickým způsobem propojil společnou a osobní odpovědnost. „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ a „Každý ponese svůj vlastní náklad…“ (6,2 a 5)
Rodiče, vychovatelé, faráři, učitelé, zdravotní sestry a sanitáři, prostě všichni zastupitelé nesou to, co se dá poponést a sdílet. I Mojžíš měl své zastupitele. Správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Hospodin mu dal pravidlo: „Oni budou soudit lid, kdykoli bude třeba. Každou důležitou záležitost přednesou tobě, každou menší záležitost rozsoudí sami. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.“ (Exodus 18,22)
To je vlastní význam voleb. Volíme si toho, komu svěříme díl svého nákladu. Kdo si myslí, že tím mandátem byl povýšen, tak se plete. Text to hezky říká: „Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.“ (6,3) Mandátem jsme všichni zatíženi jaksi navíc k tomu všemu, co musíme nést sami za sebe.
A u toho, co musíme nést každý sám, může pomoci snad jen to, že to chápeme a nekomentujeme. Má smysl takovou zátěž probírat se svým Pánem v modlitbě, ale určitě ne se sousedy a spolupracovníky. Tím se té nezastupitelné odpovědnosti druhých nepomůže. Proto občas pláčeme s plačícími. I to je hodně! A taky se učíme od těch, kteří důstojně nesou svou vlastní odpovědnost.
A není to chyba stvoření, že Pán Bůh nechal některé věci na nás. Určitě ne. Tuhle odpovědnost naložil už na první lidi. Bylo to tak od počátku, tak to chtěl! Adam a jeho žena měli práci v zahradě a svou odpovědnost neunesli. A výslovně opakuje Hospodin Kainovi, jejich staršímu synovi, že „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Genesis 4,7) a dalším příkladem je Jidáš. Musel unést odpovědnost za to, co chce udělat: „Co děláš, dělej rychle,“ řekl mu Ježíš.“ (Janovo evangelium 13,27) Nešlo mu v tom pomoci. Musel se rozhodnout sám.
A nakonec odpovědnost za náš vlastní a společný život nacházíme ve slovech apoštolských: „Ať každý sám sebe prověří, než bude jíst z toho chleba a pít z toho kalichu. Kdo totiž jí a pije, aniž by si uvědomoval, že jde o (Pánovo) tělo, takový jí a pije své vlastní odsouzení. To proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných, a mnozí dokonce umírají.“ (1. dopis Korintským 11,28-30)
V té souvislosti se také zvažuje naše přenesená odpovědnost za druhé. Muž za ženu, rodiče za děti, faráři za svoje ovečky a podobně. A většina z nás si bere větší míru odpovědnosti, než by se brát měla. Církev poroučí a hlídá, zda si lidé myslí věci správně. Muž má pocit, že je vládcem, a žena usiluje o to samé vůči němu. Když se něco nepovede, vyčítá si to jak jeden, tak druhý. Děti budou dělat to, co jsme řekli.
Míra odpovědnosti za druhé není ani v úzkém vztahu taková, aby se dalo přenést i samo rozhodnutí. Ano, je třeba říct, je třeba učit a být příkladem. A ze strany podřízených je třeba ctít a naslouchat, ale rozhodnutí zůstává na každém z nás. Apoštol to ještě říká v jiném dopisu: „Každý z nás tedy složí Bohu účet sám za sebe.“ (Dopis Římanům 14,12)
