Čím je pro nás modlitba? Modlíme se klopotně, nebo rádi? Sami, nebo s někým? Používáme naučené modlitby, nebo volíme vlastní slova? Tvůrci podcastu Bez filtru o tom debatovali ve velikonočním speciálním dílu Příběhů bez filtru.
Slyší Bůh naše modlitby? Může opravdu zázrakem změnit naše životy? Nebo si situace jen vykládáme jako jeho dílo?
Silnou zkušenost přináší v podcastu Anežka Wiewiorková. Nedávno slyšel blízký člověk v její rodině strašidelnou diagnózu – rakovinu kůže. Anežka se vyděsila. Bála se o něj, lekla se toho, že takový výrok lékaře může člověk slyšet i v poměrně mladém věku.
„Začala jsem se denně modlit růženec. A také jsem o modlitební pomoc požádala přátele – i vás,“ říká kolegům u mikrofonu. Popisuje, jak jí najednou nečinilo problém pomodlit se celý růženec.
Zmiňuje ale i vlastní úzkosti, kdy se začala až bát o svůj život. Když už byla zátěž příliš veliká, vykřikla v modlitbě k Bohu, že už to dál nezvládne. „A přišel ohromný pokoj,“ vypráví.
Příznivý vývoj nakonec zaznamenala i nemoc blízké osoby. Lékaři nemocnou tkáň chirurgicky odstranili a ukázalo se, že další intervence – vyjma pravidelných kontrol – už nebude potřeba. Situace tak dopadla vůbec nejlíp, jak mohla.
Anežka vyřešení situace vnímá jednoznačně jako dotek Boží milosti.
Od Ondřeje Havlíčka ale také zaznělo, že Bůh není automat a v uvozovkách úspěšnost modlitby nelze posuzovat na škále vyslyšena – nevyslyšena.
„Ta hlavní změna se při modlitbě přece děje s námi,“ doplnila i Marie Moreno.
Tvůrci zmiňovali, jaké modlitební vzory si odnesli z vlastních rodin – ať už to byla modlitba s rodiči, nebo s prarodiči. Ondřej zavzpomínal na dny u babičky, kdy miloval její velmi „efektivní“ modlitbu růžence. „Babička v tom byla opravdový přeborník. To muselo odsýpat,“ řekl.
A oblíbené modlitby diskutujících? Večery chval se zpěvy z Taizé, píseň Učiň mě, Pane, nástrojem, Ranní modlitba papeže Jana XXIII., Modlitba sv. Františka z Assisi, Lectio divina.
Marie Moreno i Anežka Wiewiorková mluvily o modlitbě s dětmi. Má podobu jakési rekapitulace dne a díků za vše hezké, co čas přinesl. Kromě toho je krásné slyšet, za co chtějí poděkovat samy školkové děti.
V podcastu odpovídali autoři také na otázku, jestli je správné, aby se člověk do modlitby nutil.
Anežka řekla, že v jejím případě se to moc neosvědčilo. Když si kdysi – na základě četby duchovní literatury – vytkla cíl modlit se pravidelně půl hodiny denně, vnímala to spíš jako povinnost, kterou je třeba splnit. Vztah s živým Ježíšem z této modlitby mizel. Od praxe nakonec upustila, byť modlitbu vnímá jako velmi potřebnou a silnou.
S vděčností mluvila o tradici modlitby ve své rodině, o modlitbách prarodičů i rodičů – a o požehnání, které to možná neviditelně přináší do jejího života.
Přesto podle Ondřeje Havlíčka i Marie Moreno „nucení se“ do modlitby může být užitečné. „Mluví o tom i různí autoři – že právě taková modlitba, do které se nám nechce, může být nakonec nejcennější,“ řekl Ondřej.
Zaznělo i mnoho dalšího – včetně toho, že autoři se vůbec necítí povolaní vést hypotetický workshop o modlitbě.
„Sám bych se rád přihlásil,“ smál se Ondřej.
Polovina diskuse je volně dostupná na všech podcastových aplikacích.
Připravila: Lucie Kučerová
