Některé akce křesťanů ukážou víc, než jste si mysleli, že víte. Zdá se mi totiž, že křesťané jsou ti, co se věčně hádají o nějaká pravidla. Lidé, kterým záleží na tom, jestli je na oltáři ubrus, nebo ne. Lidé, kteří lpí na přesných slovech nějaké modlitby, protože jinak to pro ně neplatí. Jsou to ti, co tvrdí, že jedině při čtení jedné knihy jste zachráněni na věky. Zdá se, jako by Bůh byl pouhou záminkou.
Možná si tu situaci dokážete představit. Probíhá diskuze, která vlastně nemá žádný konkrétní cíl. Předpokládá se obhajoba křesťanství před veřejným publikem, nějaká ta svědectví o Boží existenci ze životů lidí, kteří něco dokázali a mají zajímavá povolání. V závěru se poskytne prostor pro otázky z publika. To celé se koná v rámci nějaké veřejné akce na náměstí vedle koncertů různých kapel, atrakcí pro děti, balónků, malování na obličej, vtipných soutěží a kolem rozestavěných stánků s propagačními materiály.
Já jsem byla jedním z diskutujících na pódiu. Pozvali mě pro oživení. Jednak jsem žena a jednak jsem prý zábavná. Diskuze proběhla celkem standardním způsobem, nic zvláštního jsme nerozvinuli ani nevyřešili, ostatní diskutující argumentovali a odpovídali na otázky hezky předvídatelně. Myslela jsem si, že to máme šťastně za sebou. Moderátorka oznámila závěrečné otázky z publika, které asistenti shromáždili v průběhu diskuze. Jedna byla adresována přímo konkrétnímu diskutujícímu a zajímala se o konkrétní informaci. Po odpovědi nastal čas na otázku poslední. Někdo se ptal nás všech, co si myslíme o spolupráci křesťanů různých církví.
„Mohla bych si pěkně pochvalovat, jak je to hezké, že se už navzájem nemlátí a neupalují katolíci s protestanty“
V první chvíli jsem si myslela, že jsem asi špatně slyšela. Nepovažovala jsem za možné, aby se dnes někdo takhle ptal. Vždyť devadesátá léta už byla! Trochu vytřeštěně jsem hleděla na moderátorku a čekala, že tu otázku ještě jednou zopakuje. Říkala jsem si, že mi něco muselo uniknout – možná v té otázce bylo něco, co jsem přeslechla nebo nepochopila.Ale ne. Bylo to tak. Někoho opravdu zajímalo, co si myslím o spolupráci křesťanů různých denominací.
Vsadila bych se, že otázka pocházela od někoho z pořádajících církevních skupin. Nejspíš od někoho, kdo se cítil šlechetně, protože spolupracoval. Možná poprvé. Nevěděla jsem, která emoce ve mně zvítězí. Bude to vztek, nebo smích? Užasle jsem přemítala, jestli vážně ještě dnes tohle někdo řeší. Ale ano, zjevně ano. Odpovídání se naštěstí jako první ujal jeden z mých spoluřečníků a povídal něco o tom, že je pěkné, když lidé spolupracují na akcích, jako je tato.
Já jsem se mohla během jeho řeči vzpamatovat a ujasnit si, co si vlastně opravdu myslím a co by bylo zdvořilé říci nahlas do mikrofonu. Ještě teď si vybavuju ten zvláštní pocit. V mysli mi vibrovaly různé otázky. Co chce ten tazatel slyšet? Chci mu to dát? Bude to totožné s tím, co si doopravdy myslím? Vždyť je to banální situace, napadlo mě. Mohla bych si pěkně pochvalovat, jak je to hezké, že se už navzájem nemlátí a neupalují katolíci s protestanty.
Ale pak jsem se rozhlédla a napadlo mě, že katolíci se podle všeho na této akci nepodílejí. Rozhlédla jsem se po pódiu. To máme uzavřít svou debatu pochvalou, že se čtyři místní protestantské sbory byly schopny a ochotny dohodnout na nějaké drobné jednorázové spolupráci? To jako vážně? Tohle je to, čím se má uzavřít debata s tématem Kdyby Bůh byl? Nás pár, těch správně pravověrných se shodlo, to je, co? A přitom ani mezi sebou se nesneseme všichni, kdo tvrdíme, že jsme Boží děti, a to nám bylo nakázáno, abychom milovali své nepřátele.
Láska k bližnímu je druhým ze dvou přikázání, přičemž bližní je každý. Neměli bychom udělat krok zpět z kruhu určitého typu protestantů, překročit kruh protestantů obecně a pak i celý kruh křesťanů? Neměli bychom snad být proslulí tím, že radostně a ochotně spolupracujeme s každým, když jde o věci dobré, správné a spravedlivé?
Po debatě jsem dostala kytku. Neuhodli byste od koho. Od paní Larisy, která je ukrajinská uprchlice a je pravoslavného vyznání. Z debaty moc ničemu nerozuměla, ale má mě ráda, protože jí naslouchám.
