Paralelní polis jako ochrana před nedemokracií i nastavená tvář novodobému fašismu. Martin M. Šimečka v souboru úvah publikovaných pod názvem Výjimečný stav (Respekt, 2025) vyzývá k myšlení nad hlubokou společensko-politickou i ideovou krizí, v níž žijeme.
Martina Milana Šimečku zná český čtenář z textů týdeníku Respekt, často převzatých ze slovenského Denníku N, jehož je Šimečka dvorním komentátorem. Těm starším se spojí s disidentstvím osmdesátých let i jeho otcem Milanem Šimečkou, filozofem a spisovatelem. „Na Slovensku jsme museli vybudovat jazyk demokratických institucí a současného politického myšlení,“ popisuje Šimečka mladší v knižním rozhovoru Jsme jako oni (2019) svoje zapojení ve výstavbě pokomunistické žurnalistiky. Šimečka není jen publicista a autor výmluvných esejů. Napsal také dva romány, Džin a Záujem, oba tematizují život v komunistické diktatuře. Z jeho další tvorby nelze opomenout knihu úvah Tělesná výchova (česky 2021), v níž neotřelým způsobem odhaluje taje pohybu a sportu.
Ve Výjimečném stavu se Šimečka nezapře jako novinář. Formuluje stručně a výstižně a tomuto tempu odpovídá i kompozice na všech úrovních – od délky kapitol až po vnitřní strukturu jednotlivých textů. Tím ale knížka netratí na vypovídací hodnotě. Šimečka nabízí ostrou diagnózu zbavenou veškerých iluzí a způsob, jak se nerozpustit v režimu, kde je demokracie na ústupu. Do toho zahrnuje nejen vzrůst populismu či extremistické pravice, ale rovněž odosobněného moderního kapitalismu. Vychází z dnešní reality, zvláště Ficova Slovenska a Trumpových USA. Byť jej zmiňuje až na konci, východiskem mu je citát Marca Aurelia: „Všude tam, kde lze žít, lze žít dobře.“
Šimečka přitom nepíše návod, nestaví knihu způsobem „toto si odškrtni a bude ti dobře“. Spíš jde o nabídku způsobu bytí v krizových časech. Šimečka zkrátka vydává svědectví o životě ve zralé a pozdní normalizaci, uplatňuje způsoby existence, které se mu tehdy osvědčily, a převádí je do dnešních dní.
Krátké kapitoly tak často uvádí reflexe minulosti, krátké příběhy z vlastní paměti. Ty slouží jako paralely k dnešku, z nichž Šimečka rozvíjí další úvahy. Nejedná se o nostalgické povzdychy, ani konstrukci rovnítka mezi realitou osmdesátých let a aktuálního stavu. Tyto retrospektivy však umožňují vidět současnou situaci v kontextu a širších souvislostech. Tím způsobem se Šimečka zamýšlí třeba nad nedostatkem informací za komunismu a naopak přehlcením informacemi dnes. Z tohoto střetu dvou extrémů pak vyvozuje závěry.
Společenství přátel jako obrana před nesvobodou
„Mým domovem jsou obyvatelé paralelní polis a je jím i krajina, jejíž krása mě neustále okouzluje,“ píše Šimečka. Pojem „paralelní polis“, původně od filozofa-disidenta Václava Bendy, je pro Šimečku ústřední a provází všechny texty Výjimečného stavu. Paralelní polis je mu „předpokladem úspěšné obrany“, je to „idea, filozofický koncept a program solidarity“. Zatímco během normalizace disidenti tvořili na režimu nezávislou společnost (třeba bytové semináře), v demokracii se taková paralelní polis nemá podle Šimečky budovat zcela mimo její systém. V zásadě má každý využívat svá práva (třeba jít na demonstraci) a zároveň pozvat své přátele k sobě domů a kultivovat na režimu nezávislé společenství.
Právě přátelství je pro Šimečkovo chápání paralelní polis neodmyslitelné. Nemíní jím pouze Patočkovu solidaritu otřesených, ale skutečně hluboké a vroucí přátelství. Společenství vytvořené z takových vztahů totiž podle Šimečky může obstát tehdy, když demokracie zeslábne či zcela padne. Svým důrazem na společenství připomíná některé myslitele komunitarismu, třeba Alasdaira MacIntyra. Důležité je, že součástí takovéto polis může být každý, pokud bude respektovat hlavní závazek paralelní polis, totiž „chovat se svobodně“. Ač jmenuje i další kritéria takové polis, toto je nejdůležitější. Spolu s vědomím, že taková představa polis je radikální, protože dobro je samo o sobě radikální (Arendtová). Šimečka příliš neteoretizuje, naopak nabízí docela realistický způsob, jak dobře žít v těchto časech.
Ačkoli Šimečkova paralelní polis je otevřená všem, v jiných ohledech ji Šimečka od autokratických vlivů izoluje. Dialog se všemi není podle Šimečky možný. Zvláště s „fašisty“ – a tento termín používá dost extenzivně. Za fašisty označuje všechny od Fica přes Putina a Trumpa až po Andrewa Tatea. Své široké použití pojmu Šimečka vysvětluje: „Když používám slovo fašismus, dělám to proto, že tato katastrofa musí mít nějaké pojmenování, a jelikož má hodně znaků fašismu, nebudu hledat jiné.“ Opakovaně tak obhajuje, že to není příznak jeho intelektuální lenosti. Jakkoli je tak svévolné používání pojmu problematické, věnujme se dále souvislostem s paralelní polis. Ta je tedy sice otevřená (její přirození spojenci jsou různé menšiny včetně těch jinak vztahově orientovaných), ale zároveň chrání před nedemokratickými živly.
Cvičit se v prožívání a vyhledávat úžas
„Fašisté“ se podle Šimečky diskreditovali tím, že zcela zmanipulovali a ukradli společný jazyk. „Popírají nepopiratelnou pravdu, a slova tak ztrácejí smysl,“ tvrdí Šimečka a opírá se o knihu Dvojnice od Naomi Klein. Myslí tím zejména Trumpem podporované napadení Kapitolu a řeči o zfalšovaných volbách, veškeré dezinformace a obhajobu ruského vraždění na Ukrajině. Šimečka proto v souvislosti s paralelní polis neodmyslitelně promýšlí otázku jazyka, která je zas spojená s otázkou pravdy a lži. Občané paralelní polis mají podle Šimečky odmítat a ignorovat strategie „fašistů“, protože ti zdeformovali společný jazyk. V tomto má být tato polis mimoběžná a samostatná.
Nakonec ale Šimečka přiznává, že paralelní polis je pouze „vnější rámec bytí, které nakonec každý prožívá jinak a jedinečně“. V posledních pasážích se tak zamýšlí nad prožíváním, jež se podle něj naučit dá. Zdůrazňuje praxis (píli a opakování) a trénování vůle. Vyzdvihuje existenci jako závazek a taky snahu vytrhávat se z banality a všednosti prostřednictvím momentů vytržení, údivu a okouzlení. Na samotný začátek staví zvědomění si toho, že se nacházím ve výjimečném stavu.
O stavu dneška píše Šimečka výjimečně. Právě proto, že nepředkládá hotové pravdy, ale podněcuje k polemice a aktivnímu odporu vůči zlu.V těchto pronikavých textech plně dokládá, o čem píše už v rozhovoru Jsme jako oni: „Disent mě naučil, že klíčové není přemýšlet, jak vstoupit do veřejného prostoru, ale jak něco pojmenovat. Vaše první motivace musí být pokusit se pochopit nějaký jev.“
