Mnozí s obavami sledujeme velký nárůst populismu v mnoha zemích. Hesla jako „vše pro naše lidi“ či „uděláme z naší země nejlepší místo pro život“ zní sice hezky, jedná se však o laciná tvrzení, které mohou mít v konečném důsledku devastující následky. Dějiny nám ale říkají, že se nejedná o nic nového.
Napříč staletími totiž myslitelé popisovali tentýž problém demokracie. Aristotelés, Alexis de Tocqueville a Jonathan Sacks – každý ve své době – před populismem pravidelně varovali. Jejich diagnóza je překvapivě podobná: demokracie může začít umírat ve chvíli, kdy se politika přestane řídit zákonem, pravdou a odpovědností, a naopak začne podléhat emocím. Právě na ty totiž populisté sázejí.
Aristotelés a demagogie jako nemoc demokracie
Už ve 4. století př. n. l. popsal Aristotelés ve svém spise Politika fenomén, který nazval demagogie. Podle něj nejde o náhodnou deformaci politického života, ale o nemoc demokracie, která se objevuje tehdy, když se politika začne opírat o emoce davu místo o vládu zákona.
Aristotelés charakterizuje demagoga jako politika, který získává moc tím, že lichotí lidu (slibuje nesplnitelné), a tím podněcuje jeho emoce. Takový vůdce nestaví svou autoritu na pravdě nebo odpovědnosti, ale na schopnosti mobilizovat dav. Podle Aristotela mají demagogové několik typických znaků. Jejich politika je založena především na práci s emocemi davu. Často dávají velké sliby, za které nenesou skutečnou odpovědnost. Zároveň útočí na elity a instituce, protože právě instituce představují překážku jejich moci. A nakonec téměř vždy vytvářejí nepřátele – vnější, nebo vnitřní – aby mohli mobilizovat hněv společnosti.
Aristotelés tuto situaci shrnuje známou větou: „Tam, kde nevládne zákon, tam vznikají demagogové.“ Podle něj je největším nebezpečím demagogie to, že se může stát přechodným stupněm k tyranii. Politika, která začíná lichocením lidu, může skončit vládou jednoho člověka.
Demokratické hodnoty, které ale neumožňují myslet jinak
O více než dva tisíce let později analyzoval podobné napětí francouzský myslitel Alexis de Tocqueville ve svém díle Democracy in America.
Tocqueville obdivoval americkou demokracii, ale zároveň si všiml jejího skrytého rizika. Podle něj svobodu nemusí ohrožovat pouze postava tyrana či diktátora, ale paradoxně i samotná většina. Tento jev nazval „tyranie většiny“.
Podle Tocquevilla může většina postupně získat tak silnou kulturní a společenskou moc, že začne určovat, co je přijatelné si myslet, říkat nebo zastávat. V takovém prostředí vzniká silný tlak veřejného mínění, který vede k umlčování menšinových názorů a k rostoucí konformitě společnosti. Právě v takovém prostředí se dobře daří populistickým politikům, kteří se prezentují jako jediní skuteční mluvčí lidu. Paradoxem demokracie pak je, že může být politicky svobodná, ale zároveň kulturně nesvobodná. Tocqueville tuto myšlenku shrnuje pozoruhodným postřehem: „Demokracie může zachovávat instituce svobody, ale zároveň vytvářet prostředí, v němž se lidé bojí myslet jinak než většina.“
My proti nim, pocit křivdy a ponížení
Britský rabín a filozof Jonathan Sacks analyzoval podobný fenomén v kontextu 21. století ve své knize Morality: Restoring the Common Good in Divided Times.
Podle Sackse není populismus pouze politickým stylem. Je především symptomem hlubší krize společnosti. Populismus vzniká tehdy, když se rozpadne společný morální rámec, který drží společnost pohromadě. V takové situaci lidé začínají ztrácet důvěru v instituce, veřejný prostor i samotnou demokracii. Do popředí se dostávají emoce – především strach a hněv. Politici pak velmi snadno mobilizují identitu společnosti pomocí jednoduchého rozdělení: „my“ proti „nim“.
Sacks upozorňuje, že populismus často stojí na třech základních emocích: na strachu, na hněvu a na resentimentu – tedy na pocitu křivdy a ponížení. Proto také říká: „Populismus je politika hněvu.“ Podle Sackse je skutečnou odpovědí na populismus obnova důvěry, společných hodnot a veřejné odpovědnosti.
Aristotelés, Tocqueville i Jonathan Sacks žili v různých epochách a reagovali na odlišné historické situace. Přesto jejich analýzy směřují k témuž závěru – demokracie je křehký systém. Aby fungovala, potřebuje víc než jen volby. Potřebuje vládu zákona, silné instituce a také společnou morální kulturu. Když tyto pilíře oslabí, začnou se v politice prosazovat emoce davu, tlak většiny a politika hněvu. A právě tehdy se demokracie může začít měnit v něco úplně jiného, než čím měla být.
Historie nám ukazuje, že demokracie většinou neumírá převratem. Umírá tehdy, když společnost začne dávat přednost emocím, které jsou vybičované jednoduchými slogany a řešeními před pravdou a odpovědností. Demagogové pak už jen sklízejí to, co společnost sama zasela. A dějiny nám znovu a znovu připomínají, jak vysoká může být cena této chyby.
