Zatímco předchozí generace znaly utrpení především ze svého bezprostředního okolí, rodiny či regionu, dnes nás jediný pohyb palcem po displeji telefonu dokáže přenést z válečné zóny do epicentra přírodní katastrofy dříve, než dopijeme ranní kávu. Tato neustálá expozice světovému dění staví křesťany i širokou veřejnost před očekávání, že budou neustále emocionálně přítomni u každé tragédie, kterou digitální prostor nabízí.
Psycholožka Nicole Hall pro tento stav používá termín „globální únava ze soucitu“, což je fenomén provázený extrémním napětím a zaujatostí osudy lidí zasažených globálními událostmi, ačkoliv jim my sami nejsme přímo vystaveni. Je to vyčerpání z bolesti, kterou sice osobně neprožíváme, ale před kterou se v online světě zdánlivě nedá nikam uniknout.
V naší digitálně propojené společnosti přestala být tragédie vzdálenou zprávou. Stala se okamžitou, vizuální a nelítostnou. Tato neustálá přítomnost cizí bolesti v našich životech lidi nutně nečiní krutými, ale spíše unavenými, duchovně zamlženými a tiše odtažitými. Vnitřní systém člověka má totiž jen omezenou kapacitu a pod neustálým tlakem streamu zpráv začínají naše reakce slábnout. Hallová tento stav přirovnává k všudypřítomnému pachu utrpení, kvůli kterému člověk po čase zapomene, jak vlastně voní čerstvý vzduch.
Pro věřící lidi představuje tato únava zásadní výzvu v jejich duchovním životě, protože je jejich víra volá k soucitu a lásce k bližnímu, nikoliv k lhostejnosti. Únava ze soucitu se tak stává otázkou učednictví, kde řešením není přestat se zajímat, ale naučit se zajímat věrněji a s vědomím vlastních limitů.
Součástí biblického poznání je i vědomí, že Bůh hluboce miluje trpící a že nejsme spasitelé světa, i když se pod tlakem globálních zpráv můžeme cítit, že bychom měli. I Ježíš během svého působení na zemi záměrně vyhledával odpočinek, odcházel do ústraní a modlil se, čímž jasně ukázal, že nekonečné potřeby druhých nesmějí vymazat rytmus obnovy sil. Existuje totiž zásadní rozdíl mezi informovaností a pohlcením, a nastavení hranic v přístupu k sociálním sítím není sobectvím, ale zodpovědnou správou vlastního nitra.
Součástí cesty k uzdravení je podle Hallové také schopnost emoce upřímného nářku, tedy smutku nad tím, jaký svět je a jaký by mohl být. Pokud bolest z prožívaného svědectví nezpracujeme, může v nás zatvrdnout v podobě otupělosti, úzkosti nebo hněvu maskovaného za uvědomělost. Namísto neustálého sledování zpráv, které v nás vyvolávají pocit naléhavosti, bychom mohli zkusit hledat udržitelnou vizi dopadu.
To může znamenat proměnu digitální úzkosti ve vtělenou lásku – například konkrétní finanční podporu neziskovým organizacím, jako je Člověk v tísni či Paměť národa, které působí v krizových oblastech, nebo cílenou modlitbu za jednu konkrétní krizi namísto vágní paniky z celého světa.
