Ačkoliv můžeme amerického prezidenta Trumpa kritizovat za jeho svérázné pojetí demokracie a práva, jedna věc se mu upřít nedá: tvrdý postoj vůči pašerákům drog, které se dostávají do Spojených států z Mexika. Fentanylová krize, zvláště ta ve Spojených státech, překonala totiž dosud všechno, co jsme znali. Počty úmrtí na předávkování fentanylem jsou doslova šílené a málokdo si ví rady s tím, co kromě boje s drogovými kartely dělat dál.
Italský novinář a spisovatel Roberto Saviano, který je již dvacet let nepřetržitě pod celodenní ochranou policie kvůli vydání knihy o mafii Gomorra, se orientuje i v latinskoamerickém prostředí. Před pár týdny byl v Mexiku zabit jeden z největších bossů drogové mafie El Mencho. Scény připomínající hollywoodský film obletěly svět. Při zásahu zemřelo nejméně 75 lidí včetně El Mencha, bývalého policisty, který zásoboval americký trh jednou z nejhorších drog lidské historie – fentanylem.
Saviano při té příležitosti řekl jednu důležitou věc. Zatímco drogy minulých let a staletí obvykle sloužily k navození euforických stavů s proměnlivými změnami vnímání, fentanyl je drogou, která má jediný cíl: navodit sníženou úroveň vědomí, laicky řečeno touhu se vypnout.
Teologové i církve by měli přemýšlet nad důležitou otázkou: jaké jsou důvody toho, že se lidé snaží změnit své vědomí, nebo se dokonce na kratší či delší dobu vypnout?
Proč se lidé snaží vypnout své vnímání drogami?
Excitovat nebo utlumit vědomí se snaží nemalá část populace tzv. legálními drogami – alkoholem a tabákem. V užívání tabáku jsme v Česku nad evropským průměrem, ve spotřebě alkoholu patříme po dlouhá léta ke světové špičce. Měli bychom tedy rozumět tomu, proč se někdo odchýlí od měkkých drog ke tvrdým a proč v jeho životě tyto látky hrají tak důležitou roli.
Namísto etického skepticismu bychom se měli zajímat o to, co chtějí lidé nejrůznějšími drogami nahradit, utlumit, nebo naopak stimulovat. Nejen na teologicko-odborné, ale v běžné duchovní praxi bychom se měli ptát, čím společnost i církve přispívají k vytváření nejistoty, strachu a prázdna, které se lidé snaží zaplnit, překročit a zaplašit drogami. Nejde o to vsunout do mezery, kde člověk pociťuje prázdnotu, kus duchovna. Jde spíš o to vědomě přispívat k uzdravování nemocné společnosti a jejích mechanismů, z nichž se nemálo lidí snaží uniknout tím, že sáhne po alkoholu nebo tvrdé droze.
Člověk závislý na alkoholu nebo drogách potřebuje pomoc odborníků, důvěru blízkých, podporu společnosti a pochopitelně také trochu štěstí. Bůh je pochopitelně tím, kdo Uzdravuje s velkým „U“. Je na něm, na kom a jak se projeví síla jeho uzdravující milosti, chcete-li zázrak. A i když je to právě Bůh, kdo může zachránit člověka, nad nímž už všichni zlomili hůl a který z hlediska vědy už ani zachráněn být nemůže, přesto bychom nikdy neměli Boha používat jako náhradu za pomoc těm, kteří se věnují péči o závislé.
Církve by se mohly soustředit na tři následující věci:
1) Pochopit, před čím a proč lidé utíkají, a jak jim může pomoci se zastavit;
2) na sílu modlitby a svátostí, jejichž působení není mechanické, ale tajemné;
3) pomoci vybudovat prostředí, v němž se lidé nebudou cítit jako cizinci, nepřátelé, jako stroje, jako pracovní síla, jako ten, kdo se má chovat podle společenských vzorců.
Buďme k sobě, prosím, upřímní: vždyť i před tím, jak se někdy chová ke svým vlastním lidem církev, máme někdy chuť se vypnout a utéct. Nebo ne?
