V souvislosti s volbami a napětím, které provází dění kolem nové vlády, si všímám rostoucí apatie mých přátel – vidí budoucnost Česka, ale také Evropy, dost černě. K určité beznaději přispívají bohužel též ruské útoky na svobodný svět i proměna Spojených států, které byly zemí zaslíbenou pro Čechy, kteří museli před rokem 1989 opustit svou vlast.
Vzpomněl jsem si přitom na slova milánského arcibiskupa Maria Delpiniho, která pronesl v čase posledních italských voleb: „rozčarování z politiky dělá z lidí víc klienty než občany“. Delpini pojmenoval to, co možná prožívá řada z nás: jakousi všeobecnou depresi z politiky a politiků, z nichž někteří navíc chápou občany jen jako ty, kteří jim jednou za čas dají ve volbách hlas. Jenže život občanské společnosti se děje nejvíc drobnou, každodenní a vytrvalou prací, která začíná v naší ulici, čtvrti, městě. Nelze dělat žádnou velkou politiku, nestaráme-li se ani o okolí svého domova a lidi, kteří tam žijí.
Všechno, co Ježíš dělal a o čem hovořil, jde proti vizi člověka jako klienta. Každý, kdo k Ježíši přicházel a hledal u něj pomoc, ji také dostal a odcházel vyléčený nejen na těle a na duši, ale také na duchu. Ježíš z lidí nedělal klienty závislé na jeho službách nebo doživotní pacienty. Povzbuzoval je, ať dělají to, co umí nejlépe, a ať využijí svých darů a talentů. Ať se stanou strůjci a správci svých osudů. Ať přestanou být černými pasažéry pomyslného autobusu, jehož směr a zastávky určují ti druzí. Než odešel, pomáhal lidem pochopit, že se musí stát plnoprávnými občany přicházejícího Božího království a že jedinou spojnicí mezi ním a člověkem bude víra a modlitba.
Tam, kde je víra a modlitba, nemůže vztah nikdy fungovat na principu poskytovatele a klienta. Jde o hlubší pouto. Něco z takového vztahu se nutně musí propsat do všedního života, a tedy i do křesťanského přístupu k veřejným a politickým věcem. Jeden z největších darů, za který jsem vděčný, jsou lidé, kteří dokazují, že i přes to málo času a energie, které mají, i přes různá zklamání z porevolučních vlád, nejsou klienty svých zemí, ale jejich plnoprávnými občany. Ukazuje se na nich zlaté pravidlo, které si často opakuji, že když se člověk vzdá, nebude mu líp.
Nedejme se mýlit: kolem nás žije ještě spousta lidí, kteří to nevzdali, kteří se nestali klienty svého státu, kteří vědí, že jeden z nejhlubších lidských prožitků je umět svobodně dávat a dělat věci, za které je nikdo po ramenou nepoplácá. Jako křesťané bychom tomu měli rozumět, protože i duchovní život roste z modlitby, kterou obvykle nikdo nevidí, a ze skutků zbožnosti, lásky a milosrdenství, o nichž nám Pán říká, aby nebyly druhým příliš na očích.
Moje zkušenost je taková, že není třeba čekat na mesiášské akce politiků. Stačí se inspirovat odvahou a prací našich sousedů, přátel, učitelů, vychovatelů, duchovních a také mládeže a dětí, které rozhodně nejsou tak apatické, jak se tvrdívá.
Není to tak dávno, kdy většina obyvatel planety nebyla občany, ale poddanými. I církev se postupně odnaučila hovořit o lidech jako o „mase hříšníků“, a naopak se naučila dívat na každého jednoho člověka jako na originální Boží dílo. Pokud něco z toho pohledu přijmeme za své, bude té apatie kolem v nás a v nás zase o něco méně. Modlitba nás učí nebýt „Božími klienty“, ale jeho dětmi a rovnoprávnými občany Božího království.
