Když vykročili mudrci na cestu do Jeruzaléma, do centra Judského království, netušili, že jejich diplomatická mise bude splněna až v Betlémě. Cestu nepřekazilo ani to, že Herodes Veliký prahnul po zjištění, kdo žije s nárokem na titul větší, než má on. Moc diktátorů ale není nepřekonatelná – a takovou diplomacii potřebujeme i v dnešní době.
Dnes se mluví o postsekulární době. Betlémský příběh vypráví procítěně v divadle Hybernia Bolek Polívka a andělské zpěvy zprostředkovává Ondřej Ruml. Bývalý kostel irských františkánů, tzv. Hybernů v Praze, se už netváří jako svatostánek – náboženský zážitek nabídne každému a leckteré oko nezůstane suché. Církev už není nezbytná pro to všechno, co člověk potřebuje pro stabilitu, zrcadlení pokoje a hledání naděje. Těžko se na to církevníkům zvyká, ale je to tak.
Vlastně je dobře, že je náš svět tak hluboce prokřtěn, že nutně nepotřebuje duchovními autorizovaný folklór a zvyky náboženských společenství. Samozřejmě, že dochází ke zneužívání, ale to by výskyt svatých lidí, předmětů a náboženských oděvů vůbec nezastavil. Historie nás naučila, že náboženské řečnění pánů, králů a prezidentů církev ráda odkývala, protože z toho měla výhody.
Náboženství je právě dnes více a více používáno pro obhajobu politiky s takovou razancí, jakou jsme zažili u tzv. vědeckého materialismu či ateismu ve střihu socialistického učení. Vlastně to bylo také náboženství, ač se to nesmělo říkat nahlas, protože základním předpokladem této nauky byla víra ve stranu a vládu, která se halila do vědeckého hávu. Teologové a jejich věřící se stejně jako tehdy omámeně řadí do jednotlivých zástupů politických směrů s přesvědčením, že je to právě ta angažovanost věřících, kterou tenhle svět potřebuje.
Ještě horší reakcí ale je, když se církev stáhne do svých nauk a zdí a zastává názor, že není bezpečné mít jeden z hlasů ve veřejné debatě. Špatné je, když je pro ni bezpečnější vášnivě řešit věroučné rozdíly a neustále opakovat poučky, v nichž je třeba utvrzovat především ty nejmladší. Takto jen strká hlavu do písku a izoluje se od reality.
Duchovní diplomacie jako budoucnost víry
Ideálem je zranitelný a otevřený rozhovor z pozice jakékoliv tradice a přítomnost ve světě v menšině bez nároku na výlučnou pravdu. Je třeba objevovat svět a držet ty nejobyčejnější rysy života Ježíše Nazaretského, toho zjeveného v lidské podobě od plenek až po kříž. A občas právě tyto rysy drží humanisté, ateisté, muslimové či židé a také někdy křesťané. Spása světa není ve věrouce, ale v ochotě být se svou vírou uprostřed světa.
Docela vážně se dnes mluví o náboženské diplomacii. Nemyslím tím teď tu, ke které své diplomaty školí ve Vatikánu Svatá stolice. Vystupují určitě dobře a obratně, ale ve službách náboženské státní instituce. Jde mi spíše o ty, kteří působí v té obyčejné sekulární diplomacii. O ty, kteří odpracují obyčejnou práci od té vízové až po poválečnou pomoc při rekonstrukci. Často se mluví o veřejné či občanské diplomacii vztahů. A k takové diplomacii potřebujeme ambasadory s patřičnou znalostí náboženských poměrů a praxe v dané zemi jejich poslání. Když vyslanec jakékoli úrovně ví a zná, kam přichází a co a jak se v té zemi vyznává, má velkou výhodu. Je dobře, když ví, jak se uctívá ten Nejvyšší, ať se mu říká jakkoliv – a když pěstuje vztahy s reprezentanty duchovního světa v dané zemi, má náskok.
Určitě to neznamená šíření křesťanství jako první i poslední plán. Často jde o tak obyčejné cíle, jakými je přežití umožněné potravinovou pomocí, svěření a osvojení technologií či lidskost, která má přesah přes hranice času i kontinentů. Můžeme si vzít příklad z evangelické luteránské církve v Kolumbii, která má v padesátimiliónové zemi asi tisíc osm set členů. Vytrvala ve spolupráci se světovým svazem luterských církví a poskytovala rozvojovou pomoc přesto, že byly rozpočty dramaticky sníženy. Protože v zemi násilí pokračuje a zranitelné skupiny jsou neustále marginalizovány a napadány, je třeba pomáhat. Luterské týmy jsou na cestě celé dny. Střídají dopravní prostředky, aby se pomoc dostala do některých komunit, kterým slouží. Jiní to vzdali, oni se vzdát nechtějí. Tato diplomacie přestat nesmí.
Druhý příklad je ještě bližší, vyprávěl jej Dr. Robert Řehák, zvláštní zmocněnec pro záležitosti holocaustu, mezináboženský dialog a svobodu vyznání, který působí na Ministerstvu zahraničí České republiky: Příběh se točí kolem Nigérie, zmítané nábožensko-politickým konfliktem. Hrdinou je místní pan Mubarak Bala. Vyrostl jako muslim, dokonce později působil jako studentský muslimský aktivista. A dnes je předsedou Humanistické asociace Nigérie. Bala čelil pronásledování a zatčení za to, že opustil islám a veřejně vyjadřoval ateistické názory. Posléze byl souzen a odsouzen k mnohaletému vězení. A stačilo projevit zájem a péči ze strany Roberta Řeháka. Výsledkem, jistě téměř zázračným, je to, že jsme se s panem Balou potkali v Praze, protože byl propuštěn a nyní žije dočasně v EU.
Náboženská diplomacie, která stojí za to, není o šíření jediné pravdy, ale o schopnosti rozpoznat zneužití moci a zastat se slabších – bez ohledu na jejich vyznání či nevyznání. Pokud má víra v postsekulárním světě obstát, pak ne jako nástroj vlivu, ale jako vytrvalá práce uprostřed nevěřícího světa.
